YoonSeokMin A/B/O

20. kapitola

"Co to sakra děláš?!" Zařval Jin a popadl mě. Začal mě tahat od JiMina. Hluk přivolal i NamJoona, který hned pochopil situaci a začal Jinovi pomáhat. JiMina zamkli v pokoji a mě odtáhli na balkón, kde mi čerstvý vzduch konečně pročistil mysl a já se zhrozil. Co jsem to sakra provedl? "Promiň, YoonGi, je to naše vína. Neměli jsme vás tu nechávat samotný. Ale nevěděli jsme, že JiMin..." Snažil se Jin, ale NamJoon ho utnul. Bylo mu jasný, že tyhle řeči mi nepomůžu. "Označil sis ho?" Zeptal se hlas za nimi a já prudce zvedl hlavu. Seok... Takže on tu byl... Už to ví... Sklopil jsem pohled. Neměl jsem právo se na něj koukat. Ne potom, co jsem provedl. "Označil?!" Zvýšil už hlas, ale ten nezněl ani tak naštvaně, spíše zlomeně. Měl slzy na krajíčku a Joon mu držel ruce jinak by do mě už bušil pěstmi. Ale já si to zasloužil. "Ne, neoznačil. Promiň, HoSeoku. Vím, že se to nedá omluvit... Je mi to hrozně líto." HoSeok se uklidnil a ty dva se vypařili. "Já to chápu," zamumlal a opřel se o zábradlí. "Je to omega a je v heatu. Ty jsi alfa," zamumlal, jako by to řešilo a omlouvalo všechno. "Byli to instinkty. Prostě k sobě patříte. Nezlobím se na tebe, YoonGi. Dalo se to čekat." Chtěl jsem něco namítnout, ale on pokračoval. "Miluju tě, Gi. Více než cokoliv na světě. A chci, aby jsi byl šťastný a úplný. A to alfa bez omegy nikdy nebude," podíval se na mě. "A mám rád i JiMina. Vím, že je on tvoje omega. Jste si souzeni. Nechci tě opustit, ale osud nezměním," zavrtěl smutně hlavou. "Slib mi, že budeš s JiMinem a že budeš šťastný. Že i jeho uděláš šťastným." "Co? Ne to nemohu. Nemůžu být s JiMinem. Miluju tebe," zamumlal jsem zoufale. "Pak mi nezbývá jen v to doufat," řekl a odešel. Chtěl jsem jít za ním, ale zavřel mě tam. Nechápal jsem to. Bušil jsem na sklo, volal jsem, ale přišel mi otevřít až Jin a to po hodině. "Kde je?" Zeptal jsem se, ale na odpověď jsem nečekal a běžel do našeho pokoje. On tam ale nebyl. A nejen to. Nebyli tam ani jeho věci. "Kde je?" Zařval jsem na Jina. "Odešel. Bylo toho na něho moc." "A vy jste ho nechali?!" Zařval jsem zoufale. "Šel k rodičům. Potřebuje teď čas, YoonGi. Dej mu ho," řekl. Padl jsem na kolena a zoufale se rozbrečel. "Seoku..."