YoonSeokMin A/B/O

68. kapitola

Řekla jsem si, že když jsem tak dlouho nepsala, když se mi nešlo přihlásit že dnes hodím další kapitolu :)

JiMin

Zase mi nikdo nic neřekne. YoonGi řekl, že je to jejich věc a já to chápu. Neřekl to ani HoSeokovi, nebo mi to aspoň oba tvrdí. Normálně bych do toho nestrkal nos, jenže normálně by bylo po tom týdnu všechno v pořádku. Jenže ono není. Ty dva se sotva snesli při natáčení. Jin byl stále vytočený a stále zavřený v pokoji, s nikým se nebavil. A Joon... Nikdy jsem si nemyslel, že ho takhle uvidím. Bylo to děsivé! Hroutil se. Každý den to s ním bylo horší a horší. Měl kruhy pod očima, byl neustále smutný a rozladěný. Několikrát jsme ho s HoSeokem viděli, brečet Gimu v náručí. Přestěhoval se do pokoje, který byl prázdný od doby, co jsem se nastěhoval k těm dvěma. Co se to sakra děje? Povzdechl jsem si a vstal. Gi měl být ve studiu a HoSeok šel udělat snídani. Už tam byl ale dlouho. Oblékl jsem se a šel se po něm podívat. "Co se děje? Vypadáš hrozně." Zarazil jsem se. HoSeok nebyl v kuchyni ale ve společné koupelně a s někým. "Trápí mě Joon." Není ve studiu? Proč Seok tvrdil, že tam YoonGi je, když je evidentně tady? Šel jsem ke koupelně, abych se jich zeptal, co se děje, když mě šokovali YoonGiho slova. "Z Joona je troska. A jestli to takhle bude pokračovat, nebudu to já, kdo se bude snažit zabít." HoSeokova otázka proč, byla doplněna starostlivým hlasem. Všichni se o něho bojíme. "Jin... On..." Povzdechl si a zadíval se na YoonGiho. "Chce jít na potrat." HoSeok zalapal po dechu, ale nic mu na to neřekl. Nedostal příležitost. Oba se totiž ve stejnou chvíli otočili za vzlykem, který se ze mě vydral. "Mine?" Zeptal se překvapeně Seok, ale já se rozběhl do pokoje, kde spal Joon. SeokJin byl mimo dům, nevím kam jel. Měl štěstí. Asi bych si na něm všechno vybil. "Joonie?" Otočil se na mě, jeho oči byli mokré od slz. "Joonie," zašeptal jsem a pevně jsem ho objal. Rozvlykal jsem se mu do hrudi. "Je mi to líto. Tak hrozně líto. Nechápu to... Nemůžeš... To přece nemůžeš dopustit. Nechceš to." Brečel jsem mu do hrudi a tiskl se k němu. "Jak to víš?" Dostal ze sebe, ale to už přiběhli k pokoji i Seok s Gim. "Slyšel jsi je?" Došlo mu a já se vzlykem kývl. "No, asi je to jedno. Nechtěli jsme nikdo, aby ses tím stresoval, ale stejně by ses to dozvěděl, až by přišel po tom..." Zamumlal. "Ne! To nemůžeš dovolit..." Nechápal jsem to. Proč nebojuje? "Snažil jsem se JiMine. Věř mi, že víc už to nešlo. A teď už je pozdě." Rozvlykal se a já si ho k sobě přivinul. "Ne... Neudělal to. Nikdy by to neudělal... Uvidíš, že určitě ne." Brečel jsem mu do vlasů. Moc jsem mu s tím určitě nepomáhal. "Vemte ho si lehnout. Uklidněte ho." Zadíval se na ty dva, ale já s nimi odmítal jít. Ani náhodou ho teď nenechám o samotě.

...

Byl jsem u Joona už asi dvě hodiny. "Kde je Joon? U sebe?" Zvedl jsem hlavu. Joon před chvilkou vysíleně odpadl. Opatrně jsem vstal a nenechal se těma dvěma zadržet. "Kam si myslíš, že jdeš?" Vystrčil jsem SeokJina z pokoje a zavřel dveře, aby tam ani neviděl. "Nemyslíš si, že to stačilo? Že jsi mu ublížil dost?" Koukal se na mě, jeho výraz neříkal nic. "Minie..." "Ne, žádný Minie..." Zavrčel jsem. "Proč? Proč, Jine?!" Byl jsem naštvaný. Instinktivně jsem si objal bříško. Nikdy bych nedokázal ublížit těm prckům ve mě. Byl to zázrak... Tak proč... "Neudělal jsem to." Zvedl jsem k němu hlavu. Viděl, že mu nevěřím, takže si nadzvedl mikinu, která mu byla pěkně velká a zakrývala vypouklé břicho. "Nezvládl bych to. Pusť mě, prosím." Zarazil jsem se. "Pusť ho dovnitř, Minie." Přitáhl si mě k sobě Gi a on se tak dostal k Joonovi do pokoje. A nás YoonGi dotáhl do kuchyně.

Chtěl by někdo speciální kapitolu NamJin? Od chvíle kdy se to Joon dozvěděl, až doteď?? :)