YoonSeokMin A/B/O

63. kapitola

HoSeok

"Dobrý kluci. Koukám, že volno vám prospělo. Odpočiňte si." Kluci si různě posedali po zemi, pokud se tomu YoonGiho svalení tak dalo taky říkat, jen JiMinie těkal pohledem ze mě na něho. Nevěděl chudák ke komu jít. Usnadnil jsem mu to a vzal si vodu, pro kterou jsem si původně šel. Vzal jsem dvě navíc a šel k YoonGimu. "Na." Podal jsem mu vodu a ze stoje se složil do tureckého sedu. "Dík." Zamumlal. Natáhl jsem ruku k Miniemu, který se za námi vydal, když viděl, že jsem šel taky za ním. Vzal si ode mě vodu a já si ho stáhl na klín. "Omlouvám se za ráno. Byl jsem na tebe nepříjemný." Vtiskl jsem mu omluvný polibek za ucho. "Chápu, proč jste mi to neřekli, ale byl jsi. A stále se na tebe zlobím za Giho." Zamračil se na mě a já kývl. "Já vím. Vždyť já na sebe taky." Hodil jsem pohledem na YoonGiho, ale ten se na mě usmál a zavrtěl hlavou. Přisunul se k nám a unaveně si položil hlavu na moje rameno.

YoonGi

"Nezlob se na něho. On to nemyslel špatně. I když mi to ublížilo. Měl jenom strach." Zastal jsem se nakonec Seoka. Že jsem na něho trochu nabručený já, neznamená, že chci, aby se na něho zlobil JiMin. Já přece vím, někdě v hloubi duše, že to nemyslel zle. Že mě chce jen chránit. Možná jsem reagoval prudce já. A možná třeba bylo lepší že mi nevěřil. Co bych udělal, kdybych tam ty žiletky našel? Ano, rozhodl jsem se to neudělat. Ale co až bych viděl tu věc, co mi tolikrát měla zachránit psychiku, ale ve skutečnosti mě jen víc a víc potápěla? Šáhnul bych nakonec stejně po ní? Nevím. Tak jak to sakra může vědět HoSeok, když to nevím ani já sám. Normálně bych řekl, že ne. Už nikdy bych to neudělal. Jenže to bylo do doby, dokud jsem neměl dva přítele a jeden se mnou nečekal dítě. Nečekala mě obří zodpovědnost a nevrátily se mi strachy z minulosti. Když za sebe v tuhle chvíli nemůžu dát ruku do ohně já sám, jak by mohl HoSeok? Nevidí mi do hlavy, jen může hádat, jak moc mě to zasáhlo. A on to pozná daleko líp než kdokoliv jiný. Kolikrát i líp jak já. Takže zlobit se na něho, nebo se hádat, jestli bych to udělal nebo ne, nemá žádnou cenu. "Děkuju." Oba se na mě zmateně podívali, ale já se teď dívali na Seoka. "Za co?" Nechápal. "Věděl jsi to. Jasně, že jsi to věděl." Zavrtěl jsem nad sebou hlavou. Jak taky ne. Je to HoSeok. "Věděl jsi, že když to uděláš tak na tebe budu naštvaný. Ať už kdybych to chtěl udělat, nebo ne. Buď, že jsi mi je sebral a nebo proto, že jsi mi nevěřil. Byl bych naštvaný tak jako tak. Minule jsem ti slíbil... Vyhrožoval jsem ti," opravil jsem se. "Teď jsem si na to vzpomněl. Řekl jsem ti, když se to stalo naposled, že jestli to ještě někdy uděláš, budu tě do smrti nenávidět. Že opustím skupinu a už tě nikdy nebudu chtít ani vidět." Prohrábl jsem si frustrovaně vlasy. "Věděl jsi to. Ty bys na tohle nikdy nezapomněl. Ale... Stejně jsi to udělal. Tak moc ses o mě bál?" Zeptal jsem se ho. "Bylo ti v tu chvíli jedno, co provedu až to zjistím?" Zadíval jsem se na něho zoufale. Málokdy jsem dával najevo svoje city a podle jejich výrazů je to oba překvapilo. "Samozřejmě. Není důležité co chci já, pokud budeš v bezpečí. To jsem ti řekl na to já, pamatuješ? Můžeš mě nenávidět, ale musíš být v bezpečí." Natáhl se a políbil mě. "Musíte." Opravil se a políbil JiMina. "Nezáleží na mě. Nikdy." "Promiň." Zahanbeně jsem sklonil hlavu a natiskl se na jeho bok. "Omlouvám se. Choval jsem se jak idiot." Objal jsem JiMina a sám jsem se nechal obejmout od Seoka. "Miluju vás kluci. Už to nikdy neudělám. Nikdy si neublížím. To bych vám čtyřem nikdy neudělal. A je mi jedno, jestli je vezmete nebo ne. Klidně je zahoďte. Nepotřebuju je. Ne, když mám vás. Omlouvám se, že jsem byl tak slepý."