Možná časem (marauders-wolfstar)

10.

Sirius:
Stáli jsme tam uprostřed místnosti a divali se na Remuse, jak se parsky úplňku poprvé dotkly jeho kůže. Měl rozšířené zorničky tak, že skoro nebyly vidět jeho krásné čokoládové duhovky. Třásl se a ruce měl zaťaté v pěst tak pevně až jsem si uvědomil že mu z dlaně vytéká pramínek krve.
A potom jsem to uslyšel. Ten nejodpornější, nejkrutější a nejmučivější zvuk jaký jsem kdy poznal. Remus se prohnul v zádech a dopadl prudce na zem na kolena.
Zvuk lámání kostí a dorůstání nových, praskání kůže a Remusův křik který se pomalu měnil ve vlkodlačí vytí.
Měl jsem sto chutí se přeměnit zpátky na člověka a zacpat si uši. Psí sluch je několikanásobně lepší než ten lidský.
Tyhke zvuky mě budou doprovázet ještě dlouho. Tak jako po každém úplňku... Takhle jsme mohli jen bezmocně zírat, jak se náš kamarád (pro některé z nás bohužel jen kamarád) mění v něco čím nikdy nechtěl být a co mu ovlivňuje život až nezdravě hodně...

Remusova přeměna skončila.

Při obvyklých úplňcích, když má Rem dobrou náladu, tak dovádíme normálně jako štěňata, když nemá dobrou náladu, jen se ho snažíme udržet v Chroptící chýši. Teď nám ale štěstí ohromně přálo a Remus měl blbou náladu a byl, jak jsme předpokládali, mnohem....mnohem agresivnější....

O 5 min později:

Trochu se nám to začalo vymykat z rukou. Co to plácám? Trochu?! My to totálně podělali....! Hned jak Remusova proměna skončila, se na nás vrhnul. James s Peterem na parožím se se svýma dlouhýma nohama stačil vyhnout. Já jsem na tom byl trochu hůř. Co se děje jsem si uvědomil pozdě a Remus mi vší silou zajel drápama do ramene. Zavyl jsem. V tu chvíli se vedle mě ukázal James a odkládal tak vlkodlakovu pozornost.
Já jsem tam jen ležel. Skoro jsem nevnímal bolest ani vytekajici krev ani to, že mi na rameni zůstane ošklivá jizva která bude ohyzdit mou dokonalou postavu.
Myšlenky se točily jen, ano správně, kolem Rema. Nedokázal jsem si představit jak se teď cítí. Musí být hrozný nemít žádnou vládu nad vlastním tělem...
Z myšlenek mě vytrhnul zvuk praskajícího dřeva.
Otočil jsem se. V dřevěné stěně byla ohromná díra kterou prosvítal měsíc. James stál kousek od ní a Peter se mu krčil na zádech. Po Remusovi ani stopy. Teda vlastně by se jedna stopa našla. Konkrétně ve stěně...

S Jamesem jsme si vyměnily vystrašené pohledy se značnou dávkou paniky. Naznačil jsem mu ať ho jde najít. James se na ně nejistě podíval ale ujistil jsem ho že budu v pořádku.
Je skvělý že i když jsme zvířata tak si dokážeme vyčíst z očí myšlenky toho druhého....
James i s Peterem proskočil nově vzniklým otvorem a zmizeli ve tmě.

S námahou jsem se postavil na všechny čtyři. Rána nebyla malá a krev z ní stále tekla. Kulhavě jsem se rozběhl a následoval Jamesově příkladu. Ocitl jsem se na louce před chýší. Z druhé strany polorozpadlé stavby začínal Zapovězený les.
Vydal jsem se tam, s nadějí že brzy najdu Jamese s Peterem. Přece jen bude lepší uhlídat vlkodlaka v pubertě ve třech, než sám. Taky jsem doufam že Remus běžel právě sem a ne na opačnou stranu k Prasinkám. Nikomu bych nepřál být dnes v noci venku. Stačí, že se tu při měsícíčku procházíme my...
Snad si Remus vystačí s lesní zvěří.. tím nemyslím Jamese.

Začínám mírně...těžce panikařit! Běžím už přez dvě hodiny a po klucích ani vidu, ani slechu... Občas zaselchnu z dálky vytí ale vždy když se za ním vydán, najdu jen ostatky srnek nebo jiných zvířat. Třeba se Remus uklidní když bude sytej.. Po desátém zvířeti ze kterého zbyli jen kosti jsem si řekl že sytost ho asi neuklidní...protože jak to tak vypadá sytej není a ani to nemá v plánu.

Další dvě hodiny běhání. Bez výsledku. Doufám že jsou v pořádku. Všichni. Jako pes vydržím hodně ale musel jsem si dát na chvíli pauzu. Byl jsem vyčerpaný a zranění tomu moc nepřidávalo i když už se tam tvořil strup... Klesl jsem do trávy. Na hrudníku mě tlačil chlad a strach jestli jsou ostatní v pořádku. Jestli Remus nezabil nějakého člověka. Jestli nezabil sebe.... Ta myšlenka mě postavila znovu na nohy. Opět jsem se rozeběhl.