Možná časem (marauders-wolfstar)

28.

A týden ubíhal. Nejspíš pomaleji než jakýkoliv předchozí. Sirius se snažil chovat normálně jak to jen šlo. Ale všichni viděli, že se něco hnulo. A Sirius taky.
Nechápal to.
Nechápal sebe.
Vždycky chtěl aby to takhle bylo.
Každé prázdniny strávené v tom domě toužil utéct a už v životě se nepodívat žádnému Blackovi do očí.

Tak proč se sakra cítí takhle?! Jako kdyby nikam nepatřil..
Věděl že má přátele, mezi které patří a vždycky patřit bude....tak proč měl pocit jako by mu něčí dlaň svírala žaludek..?
Možná to bylo kvůli způsobu jakým to matka řekla.. Nebo to bylo tím, že se teď doopravdy potvrdilo, že jí na něm nezáleží... Sirius to věděl. Vždycky to věděl. Ale je něco jiného, když si něco říkáte vy a když vám to pak někdo jiný  vmete přímo do obličeje...

Sám sebou si připadal jenom mezi Jamesem, Remusem a Peterem. Na nic se ho neptali a dávali mu osobní prostor...což si teď víc než přál.
Pořád se s nima ale dokázal smát, vymýšlet pomsty na Srabuse (kterých se Remus aktivně neúčastnil..) nebo plánovat další úplněk. Ten měl být příští týden.
Žádný z Pobertů ale nemohl tušit, že by si tohoto pomalého týdne měli vážit.

Poberti měli totiž i své temné školní období. Nikdy o něm potom nemluvili. Ale bylo tam a každý z nich si ho pamatoval jinak.
A mělo začít právě následujícím týdnem.

Sirius se už po několikáté za poslední dny plížil uprostřed noci Bradavuckými chodbami. Bez pláště. Bez plánku.
Měl rád pocit adrenalinu, který se mu rozproudil v krvi pokaždé když riskoval. 
Po špičkách vyšel až na astronomickou věž a s už ne tak nenápadným vydechnutím se vyhoupl na zábradlí.
Nechtěl skočit. A kdyby chtěl, rozhodně by to neudělal jen kvůli nějakému hovadu z rodu Blacků, jako je jeho matka. To mu za to fakt nestálo. 

Opřel se o kamený sloup a nechal listopadový vánek, aby mu rozcuchal vlasy. Nikdo tady nebyl takže mu to zas tak nevadilo. Vlastně vadilo. Už ze zvyku si je prohrábl rukou a nakonec je svázal do volného drdolu.

Pozoroval noční krajinu kolem Bradavic. Černé jezero se pod dorůstajícím měsícem lesklo jako nádrž tmavé ropy.. Všechno bylo klidné. Jako kdyby v noci neexistovaly žádné problémy. Jako by se svět na noc zastavil a zběsile se rozběhl až ráno. Jako by to bylo schválně zrovna když lidé spí... Protože za všechno mohli lidé. A když spí, problémy zpomalí.
Sirius vytřepal z hlavy tyhle myšlenky a zašmátral v kapse od pižamových kalhot. Vytáhl z ní nevelkou krabičku, ve které se ale skrývalo velké zlo.
Uchopil cigaretu do dvou prstů a podezřívavě na ni zahlížel.

Šlohnul je Křiklanovi. Každý věděl, jak moc se lektvarista snaží své kouření skrývat...

Slyšel, že uklidňujou. A taky zabíjí.
Sirius nechtěl zemřít. Ani to nechtěl dělat z frajeřiny nebo protestu, jak si nejspíš budou ostatni myslet.
Protože všechno má hlubší význam. Na detaily se ale nikdo nedívá. Každý hodnotí celek.
Nevyznal se v sobě. Ztrácel se. A když se člověk ztratí, zkouší vše pro to, aby se našel a znovu zmapoval vlastní cestu.
Sirius zapálil cigaretu dřív než si to stihl rozmislet a strčil si její konec mezi rty.
Nejdřív se rozkašlal..rozhodně to nevypadalo na to, že by mu to mohlo v něčem pomoct...
Ale tak když už je měl..

Seděl na chladném kovovém zábradlí a nohy mu klimbaly ve vuduchoprázdnu.
Stačil jeden chybný pohyb a všechno by bylo v háji...
Jen tam tak seděl a poslouchal klid noci.
Byl tak moc zabraný do vlastních  myšlenek, že neslyšel opatrné kroky, jdoucí po schodech. Myslel si, že je na věži sám, dokud na něj nově příchozí nepromluvil.
,,Nechceš skočit, že ne?"
Sirius sebou cuknul a kdyby ho Remus nepřidržel, nejspíš by sklouzl dolů, do husté tmy.
,,Tohle mi nedělej" zamumlal, jemně se
vymanil z Remova poloobětí a znovu se na zábradlí narovnal.
,,Ne, nechci" dodal.
Sirius byl rád že je tma, když se Remus posadil na zábradlí vedle něj tak blízko, že se jejich stehna a ramena dotýkala.
Za světla by jeho červené tváře nikdo nepřehlédnul na vzdálenost pěti kilometrů...
,,Nedělej to" ozval se Remus.
Sirius se na něj místo odpovědi jen nechápavě podíval.
,,Kouření" objasnil Rem. Vzal Siriusovi cigaretu přímo z pusy a hodil jí dolů z astronomické věže. Oba sledovali jak její zářící špička pohasla a ztratila se ve tmě.
,,Ubližuje ti to a připomíná mi to otce"
Nastavil ruku před Siriuse.
Ten do ní odevzdaně vtiskl celou krabičku, kterou si Remus následně zasunul do kapsy.
,,Co tady děláš?"
,,Měl bych mít prefektskou hlídku ale Lili to zvládne i beze mě."
,,Tak to seš fakt rebel" zašklebil se Sirius.
,,Já vim" vypnul hrdě hruď Remus.
Chvíli bylo ticho, jenom meluzína z teplého vánku se proháněla hradem.
Sirius si opřel hlavu o Removo rameno. Byl rád, že tohle může jen tak udělat.

Dřív byl Remus na lidský dotyk dost háklivý. Přímo alergický...
Bál se, že v něm může něco přeskočit a on to prostě neovládne a někomu ublíží. Bál se lidí. Nedůvěřoval jim. Za to mohl jeho otec..to on prakticky mohl za to, že je z Rema vlkodlak..
A když už někomu důvěřovat začal, byla to opravdu hluboká důvěra. Při které by stačila jedna zrada nebo omyl, a Remus by ji zadupal čtyři stopy pod zem. Nedával druhé šance. Až moc se bál ztráty. A nejvíc opakované ztráty.
Na dotyk si zvykal dlouho. Od svých pěti let obejmul své rodiče jen párkrát.
V Bradavicích se to pak zlepšilo. Zvykl si na to, že obejmutí, poplácání po zádech nebo chycení za ruku je v pohodě...
A tak o něj teď byl Sirius opřený a byl vděčný za to, že byl jeden ze čtyř lidí, kterým Remus kdy důvěřoval.
James, Peter, Brumbál a on...

,,Chceš mluvit?" Zeptal se obezřetně Remus. ,,Není o čem mluvit" odvětil Sirius a zatvrzele se díval na černou oblohu.
Remus si povzdychl.
,,Jestli ten vztek v sobě budeš držet ještě chvíli, tak vybuchneš" varoval ho Remus.
Měl pravdu. Sirius v sobě měl vztek. A nebyl zas tak hluboko pod povrchem. Měl vztek na rodiče. Na Reguluse. Na Jacka Deepwooda. A na sebe. Hlavně na sebe. Za to, že se s tim nedokázal poprat tak, jak by si přál. Že místo toho aby si užíval svobody, tady sedí a přemýšlí proč má vztek. Že nedokáže Removi říct co opravdu cítí. A spoustu dalších důvodu. Včetně vzteku, který na něj Walburga přenesla za jeho patnáct let života...
,,Říkej něco. Máš hezkej hlas" vyklouzlo Siriusovi. Cítil, jak se Remus mírně napjal v ramenou.
Ale nakonec promluvil.
,,Pořád se mi to vrací. Pořád vidím toho...člověka...Na louce za Prasinkama....v krvi....A můžu za to já. Nedokážeš si představit, jaký je to být vrah.
Zjizvená Příšera, která by tě mohla zabít. Nechybělo k tomu málo, Siriusi! Mohlo bejt po tobě, a já bych si mohl klidně odběhnout zpátky do Chroptící Chýše a nic nevědět. Nic si nepamatoval..." chrlil ze sebe Remus události z minulého roku. Vybavoval si to opravdu živě. Až moc. Je to něco, co člověka nikdy nepustí. Se Siriusem už o tom mluvil. Ale to prostě nepomohlo..Nic se nevyřešilo. Remus byl a zůstává vrahem.

Sirius zvednul hlavu z jeho ramene a otočil se na Rema. Vzal ho za bradu a hluboce se mu zadíval do očí. ,,Všechno co si právě řekl je špatně. Což je dost neobvyklý, protože ty máš pravdu skoro vždycky. Já úplně n e s n á š í m, když o sobě takhle mluvíš. Kolikrát ti mám ještě říct, že nejseš příšera? Ty seš úžasnej, chytrej, neskutečně silnej, odvážnej, citlivej, mírumilovnej a takhle bych mohl vyjmenovat tak deset tisíc dalších vlastností. A kolikrát ti ještě řeknu že ty jizvy nejsou ošklivý a já je zbožňuju protože mají příběh?
Kolikrát ti mám ještě cpát do hlavy to, že jednou měsíčně seš někdo jinej, kdo neovládá svoje myšlenky tak jako ty. Nejseš to ty.  Toho člověka si nezabil ty. Ale ten druhej. Chápeš?" Zvedl Sirius jedno obočí a usilovně se snažil nesklouznout pohledem na jeho rty. A já tě miluju, chtěl dodat ale shledal to jako špatný nápad. Opět...
Remus na něj jen koukal se skleněnýma očima a mlčel.
,,Teď si připadám jako Hulk" vydechnul po chvíli vděčně.
Sirius se zasmál. ,,Na to jsem se ale naptal" připomněl mu.
Remus se zamračil, očividně zdráhající se vymáčknout ze sebe odpověď.
,,Reme, rozuměl si mi?"
,,Jo rozuměl.." zamrmlal a odvrátil od Siriuse pohled.
,,Padá hvězda!" Vyhrkl o chvilku později. ,,Přej si něco!"

Oba chlapci zavřeli oči a přáli si.
Ani jedem z nich netušil, že si přejí téměř totožnou věc.

,,Mám tě rád Siri, jsi asi nejlepší člověk kterého jsem kdy potakal..." vypadlo z Remuse bezmyšlenkovitě. Kdyby mohl, vzal by tu větu zpět. Nebyl moc na vyjadřování takových pocitů. Vlastně nebyl na vyjadřování pocitů jako takových...
Sirius se zasmál. Všechno v něm teď křičelo radostí a on si připadal jako jedna z těch bláznivý školaček, který jsou do nej zabouchlý.. ,,Tak to tě někdy sezámím se zrcadlem." Uculil se a seskočil ze zábradlí zpět na pevnou podlahu.
,,Měli bychom jít spát, zítra je pondělí a ty budeš mít těžkej týden.."
Následující týden měl být úplněk a Remus už teď vypadal dost sklíčeně a většinou toho moc nesnědl...
,,Krom toho je zítra dvojhodinovka lektvarů.." dodal otráveně.
Remus se ušklíbl a seskočil k Siriusovi.

Cestou zpět na kolej, chytil Remus sám od sebe Siriusovu ruku. Líbilo se mu to, už si na to zvyknul.
Sirius se zatetelil radostí. Věděl že pro Rema je to spíš ze zvyku než kvůli něčemu jinému ale neřešil to....byl rád že je rád.

To se ale již následující den mělo změnit. 
Tu noc oba chlapci usínali relativně šťastní. Nevěděli, že je to na nějakou dobu poslední z pocitů štěstí a klidu...