Možná časem (marauders-wolfstar)

21.

Seděl jsem Remusovi na zádech a hrdě jsem se rozhlížel po prázdných chodbách hradu, jako by mi to tu patřilo.  To, že Filch může být kdekoliv mi bylo jedno.
Bili jsme jako malé děti. Šeptem jsme se smáli a Remus dělal schválně prudké zatáčky.
Opět jsem si uvědomil jak krásné je být doma. S rodinou. Cítil jsem jak krev ze znovuotevřené rány, kape Remusovi na ramena. A bylo mi ti jedno.Točila se mi hlava, ale ani to nemohlo tuhle hezkou a bezstarostnou chvíli zkazit. Uvědomoval jsem si že mám všechno o čem jsem kdy snil. Opravdovou rodinu, moře zábavy a krásných vzpomínek, domov, přátelé které mi byli zároveň rodinou... a Remuse, který byl sice stále jen kamarád ale alespoň něco.... Jo, já vim že je mi 14 a že takhle deep bych asi přemýšlet neměl, ale když je člověk šťastný, uvědomí si všechny krásný věci najednou.
A já teď šťastný byl.
Remus opět zrychlil. Chytil jsem se ho pevněji a se smíchem jsem zavýskal.
Pak Remus prudce zabrzdil, až jsem myslel že přez něj přepadnu. Zvedl jsem hlavu a na tmavém konci chodby jsem spatřil mihotavou světelnou skvrnku. Louče? Lucerna?
,,Co je?" Žďuchnul jsem Rema do ramene. ,,To je Filch" zašeptal Remus.
Asi to bylo tím, že jsem přicházel o nějaké množství krve a mozek si tak dělal co chtěl, ale přišlo mi to jako ohromná legrace. Vyprskl jsem smíchy.
,,Ššš!" Okřikl mě šeptem Remus a ostře zatočil do jiné chodby.
Nevím proč, ale měl jsem hroznou chuť zacuchat Removi vlasy. A taky že jsem to udělal. ,,Víš že máš boží vlasy? Jasně, na ty moje nemaj, ale ujdou." Řekl jsem trochu omámeně. ,,Ty ses do tý hlavy praštil asi o trochu víc, než jsem doufal" zamrlal Remus a natočil hlavu směrem ke mě. ,,Do háji..." vytřeštil oči, když  uviděl svoje rameno a záda od krve.
,,Siriusi, jak ti je?" Zeptal se opatrně, a zrychlil chůzi. ,,Je mi báječně!!" Zakřičel jsem. ,,Pššššt! Ticho" zasyčel Remus, ale to už se před námi objevovaly dveře do komnaty nejvyšší potřeby.
,,Remíku, byl bys tak laskav a pokusil se neomlátit mojí nádhernou hlavu o dveře, tak jako si to udělal ve vlaku?"
,,Kdyby ty dveře neměli tři metry, myslel bych si, že už seš to zase ty..."
S těmito slovy proklouznul i se mnou na zádech dveřmi které se za námi zavřeli.
Slezl jsem Remusovi ze zad a pokoušel jsem udržet rovnováhu na nohou.
,,Radši si sedni" řekl mi, což ani nemusel, protože jsem se poroučel k zemi dřív než to dořekl. Zdá se ale, že i na to byla komnata připravena a tak jsem dopadl na matraci. Posadil jsem se snažící se zastavit motání hlavy. Když jsem uspěl, spatřil jsem siluetu Remus sedícího přede mnou v tureckém sedu a mezi námi tři obrysy kotlíků, a podle smradu plné něčeho co nápadně připomínalo ošetřovnu. Jak si to udělal tak rychle?" Vykulil jsem na Rema oči a nasadil znechucený  a naprosto upřímný obličej.
Ten jen četl něco na pergamenech vedle kotlíku a neodpověl. ,,Jsem šťastný, Reme." Krátce zvednul hlavu ale neodpověděl. ,,Jsi taky šťastný?" ,,Vypij tohle" ozvalo se přede mnou a v ruce mi přistál pohárek něčeho teplého a bublajícího. ,,Co je to?" Ohrnul jsem nos. ,,Něco na uklidnění tý hlavy a aby ses trochu probral z toho růžovýho oparu" cítil jsem na sobě Remusův pohled a tak jsem to radši vypil. Hned jak jsem spolknul poslední doušek, se mi přestala točit hlava a už jsem se necítil tak omámený...ani šťastný...
,,Lepší?" ,,Vlastně se mi to víc líbilo před tím.." zamumlal jsem a protřel si obličej. ,,Teď tohle" Remus mi z ruky jemě vyjmul pohárek a nahradil ho jiným. Tentokrát ledovým. ,,Než se zeptáš, tak to je na zastavení krvácení"

Remus:
Musel jsem se hodně držet abych nechal stroj v mé hlavě alespoň dočasně vypnutý. Otevřená jizva na Siriově obličeji to ale vůbec neusnadňovala. Zhluboka jsem vydechnul když jsem uviděl poslední kapku krve dopadnout na Siriovu košili. Další už ji nenásledovala. Stočil jsem pohled k poslednímu kotlíku. ,,Co je v tom třetím?" Ozvalo se Sirius, který seděl naproti mě s nohama skrčenýma. ,,Píšou tady, že to zacelý tu jizvu." Nabral jsem tedy poslední pohárek a podal ho Sirimu. Ten už se ani neobtěžoval přičichnout k němu a rovnou ho do sebe vyklopil. Viděl jsem stejný proces jako po posledním úplňku, ránu která se zacelovala jako kdyby na ní byl zip, který jí uzavře.

Stáhl se mi žaludek. A je to tady. Téměř jsem slyšel jak stroj nastartoval. Zatnul jsem ruce v pěst. ,,Reme? Dobrý?" Stroj se pomalu a bolestivě rozjížděl. ,,Mluv na mě." Řekl jsem zoufale. Už zase jsem měl hlavu položenou na koleji a přijížděl vlak. ,,Cože? Myslím že já nejsem ten kdo by měl mluvit a vysvětlovat.." ,,Prosím, jenom mluv." Stačil jsem říct než ze mě stroj vysál hlas. Viděl jsem mrtvé tělo starce. Siriusů obličej od krve. Poškrábaná matka. Naštvaný otec. Krvavé drápance na zdech našeho sklepa. Smrt je řešení. ,,Pamatuješ jak jsme se poprvé seznámili ve vlaku? Byl si tehdy menší než já. A neměl sis kam sednout a já, jakožto ušlechtilý zachránce jsem tě pustil do svého kupé. Byl jsem takovej drzej fracek, že první na co jsem se tě zeptal bylo ,Od čeho jsou ty jizvy?' Nevěděl jsem ani tvoje jméno a už jsem se ptal na jizvy.. super, ne? A tys mi řekl že si dostal novou kočku. Pche, nevěřil jsem ti to ani na chvilku. Mluvili jsme spolu asi tak pět minut a já věděl že seš naprostej opak mě. Líbilo se mi to. Neměl si černý vlasy, zelenou kravatu ani debilni kecy o mudlorozenejch, jako moje rodina. Takže vlastně splněnej sen. Nebo když si seděl na tý polorozpadlý stoličce s moudrým kloboukem na hlavě? Tenkrát moudrej klobouk vykřikl ,Hav- Nebelvír'. Všichni byly zmatení ale ty si zářil jako sluníčko a já taky..." I když Sirius nemohl chápat proč mluví, tak vybral skvěle téma se silnou vzpomínkou. Po pár sekundách jeho vyprávění, se stroj ztlumil, a následně byl úplně přerušen hezkýma vzpomínkama a Siriovým hlasem.
Když Sirius přestal, ohromeně jsem otevřel oči. Jak to Sirius dokázal? Vždyť ani nevěděl co se děje? V tu chvíli jsem mu byl tak vděčný za to, že mě ubránil před dalším nekonečným kolem hrůzných událostí že jsem prostě mluvil.  ,,Říkám tomu stroj.........." A mluvil jsem. Mluvil jsem dlouho. Řekl jsem mu všechno o stroji. O tom jak jsem rád že začíná vidět a jak jsem spustil stroj poprvé.... Mluvil jsem rychle a téměř na jeden nádech.

Sirius přede mnou seděl s očima vytřeštěnýma a pusou mírně otevřenou.

Sirius:
Chvilku jsem jen ochromeně seděl, neschopný slova. Vždyť, podle toho co mi Remus právě řekl, prožíval on to samé co já tehdy na pokoji. Jenom tak tisíckrát horší..! A taky opakovaně. Každý den. Sám. Musel prostě počkat než si stroj nedá 24 hodinovou pauzu. A pak znova. Korunku tomu nasadilo, když mi řekl o větě Smrt je řešení. To mě dorazilo. To, že mu mozek podsouval myšlenku na sebevraždu.
Nedokázal jsem si to představit.
To že by si mohl vědomě ublížit. Nebo zabít...

A tak jsem to prostě udělal.

Potřeboval jsem ho nějak ujistit, že není sám, že tady bude vždycky někdo, komu na něm bude záležet. A že smrt rozhodně NENÍ řešení. Musel jsem ten stroj vypnout na co nejdelší dobu. Nejlépe navždy.

Prostě jsem to udělal.