Možná časem (marauders-wolfstar)

20.

Remus:
Seděl jsem se zády zamáčklými v rohu zmijizelské chodby a nemohl se pořádně nadechnout.
V hlavě se mi stále ozývalo skřípání brzdícího vlaku a stroj ještě chvíli promítal všechny hrůzy co jsem provedl. Ale pak bylo konečné ticho. Někde z dálky se ozývalo moje jméno. Uvědomil jsem si že ještě stále mám oční víčka křečovitě přitisklá k sobě. Otevřel jsem oči a chvíli musel rozmrkávat barevné obrazce které mě spolu s větou Smrt je řešení zaslepovali.
,,...Remusi? Reme?! Vnímáš?" Dolehla ke mě již zřetelně slova. Zaostřil jsem zrak na zdroj hlasu. Ten hlas bych samozřejmě poznal kdekoliv. ,,Siriusi?" Vydechl jsem úlevou a sjel po stěně kousek níž. ,,Jo, To jsem já. Sakra tys mi dal! Víš jak jsem začínal panikařit?! Teď už fakt Remusi. Co se tady děje?" Spustil Sirius dřepící přede mnou. Věděl jsem že teď už nemá moc smysl něco zapírat.... James věděl jen o prvním sesypáním ale to že se to pak opakovalo nevěděl nikdo. I když všichni snad věděli že něco je špatně...
,,Dobře, ale ne tady. Kluci už asi čekaj."
,,Fajn" zamručel netrpělivě Sirius. Zvedl jsem se a automaticky jsem Siriuse chytili za ruku. Samozřejmě jen kvůli tomu, že byl slepý. Nebo ne? Chvílí jsme šli potichu ale napjaté ticho přerušil Sirius. ,,Mám docela dobrou zprávu" Byl jsem rád že se nevrací k našemu předchozímu rozhovoru (prozatím). ,,Ano?"
,,Myslím že začínám vidět" Zadrhnul jsem se v chůzi a chvilku ohromně stál. ,,Kecáš?!" Zajásal jsem potichu. Spadnul ze mě jeden z mnoha tíživých kamenů. Bál jsem se, že se něco ošklivě zvrtne a Sirius už bude slepý...navždy. Do konce života bych si to vyčítal. Kdyby se mnou nechodili na přeměny...
,,To je super!" ,,Jo to je. Zatím ale vidím jenom tmavé obrysy a siluety. A taky světlý fleky - asi louče." Říkal Sirius spokojeně. ,,Takže tak ses dostal z tý ložnice. Divil jsem se jak si mě dokázal najít." Zamyslel jsem se. ,,Tebe bych našel vždycky. Ale jo, už se dokážu docela dobře pohybovat sám." Řekl hrdě. ,,Aha, tak to je bezva." Pustil jsem jeho dlaň. Bylo mi to malinko líto. Teda ne! Jsem rád že Sirius začíná vidět....nic víc.
,,Jo, je to bezva" opět mě chytil za ruku. Podvědomě jsem se usmál. Sakra! Myslel jsem že tuhle fázi už jsem překonal. A taky že jo! Nemůžu si pouštět k tělu jeho, ani nikoho jinýho. A už vůbec ne po tom co se ze mě stal  vrah a zmrzačil jsem Siriuse. Ne! Už ne! Překonal jsem ty pocity. Jsou pryč. Vymanil jsem svou dlaň z té jeho.

Sirius:
On mě pustil...
Nemám šanci. Bude buď s Jackem nebo zůstane do konce života sám... bezva.
Ale chci alespoň zjistit co se stalo. Když jsem ho objevil v tom rohu, trochu mi to připomnělo mě samotného, když jsem si pořádně uvědomil že jsem slepý a zhroutil se na pokoji. Nechci aby tohle zažíval někdo jiný a už vůbec ne můj Remus. Teda, jen Remus. Nejspíš nebude nikdy můj. Do háje! Všechno to jde do háje. Došli jsme do zmijozelský  společenky kde už přešlapovali James a Peter. ,,No hurá! Kde se flákáte? No nic, radši vypadnem. McGonagalka jim to dá zítra pěkně sežrat!" Prohlásil nadšeně James.

Mířili jsme si to na pokoje a já si najednou uvědomil že jsem ještě klukům neřekl o pokroku s mým zrakem. ,,Jo, kluci? Já začínám vidět!" Zajásal jsem šeptem. Sice jsme byli pod pláštěm ale nehodlal jsem ryskovat prozrazení. ,,Nene!" Žasl James. ,,Dobře brácho!" Plácl mě James vší silou do zad, až jsem ztratil rovnováhu a poroučel se na kamenný schodiště. Moje orientační schopnosti ještě nebyli úplně vypilované, také jsem nevěděl čeho se zachytit a tak to skončilo tím, že jsem si rozbil o jeden ze schodů ret a otevřela se mi jedna z jizev na tváři. ,,Ty pako!" Zasyčel jsem směrem k Jamesovi, který se snažil zamaskovat smích. Mě ale taky cukaly koutky. ,,Sorry, kámo."
Posadil jsem se na schod a přejel si rukou přez obličej. Sykl jsem. Ret byl pohoda ale nově otevřená jizva pálila jako čert.
,,Jamesi! Tady mrzačim lidi já! Neber mi to!" Šeptem pronesl Remus k Jamesovi a dřepl si vedle mě. Zamračil jsem se na něj. ,,Plácáš, Lupine"
Věděl jsem že mi zkoumá obličej i když jsem mu neviděl do obličeje. ,,Ta jizva dost krvácí" řekl zasmušile. Viděl jsem jak se siluety Petera a Jamese přestaly smát. ,,Měli by jsme vzít naší princeznu  k Poppy" řekl s uchechtnutím James ale jeho hlasem prostupovala starost. ,,Netřeba. Rem mi to spraví. Tak jako minule." Protestoval jsem. Poppy by si mě tam kvůli pitomý jizvě nechala tak týden... ,,Zapomeň. Co když se to nějak zvrtne? Hmmm? Třeba ti udělám z půlky obličeje žabí ksicht nebo tak něco.." ,,Já za Poppy nejdu." Vztyčil jsem tvrdohlavě bradu. Slyšel jsem Remusovo úmorné zavrčení. ,,Faaajn. Tak ale jdem do komnaty nejvyšší potřeby. Tam ti budu na to alespoň moct něco dát, před tím než z tebe udělám slimáka.." Brblal Rem. ,,Dík" usmál jsem se nevinně. ,,Hádám že nás potřebovat nebudete." Zívnul James. ,,Takže vy se navzájem promněňte v nějakou bestii kterou  chová Hagrid a my si jdem lehnout." Pronesl vítězně James. ,,Myslím že seš v dobrých rukou, Siriusi." než jsem ho mohl nějakým argumentem odrazit nebo alespoň sprdnout, viděl jsem siluetu utíkající vzhůru po schodech. ,,Jo, moje řeč" přidal se Peter a pádil si to za Jamesem.
,,Pffff. Tak já tady umírám a oni si jdou dát šlofíka?" Ušklíbl jsem se naoko uraženě. ,,Jestli nepohneš budeš mít od krve celou košili" podotknul Remus a tak jsme vstal. Asi trochu rychleji než jsem měl, nebo za to mohlo to ubívající množství krve ale zamotala se mi halva. Chytil jsem se nejbližšího možného předmětu abych zachytil balanc. Tím předmětem byl teď Remus, kterému jsem skončil v náručí. ,,Žiješ?" Zeptal se nervózně. ,,J-jasně" chtěl jsem v jeho náručí zůstat navždy... ,,Teď budeš mít košili od krve ty" podotknul jsem a i když nerad, odtáhl jsem se od něj. ,,Na tom nesejde" prohlásil Remus.
Pokusil jsem se ještě o jeden další krok ale opět, nebýt Rema, byl by ze mě mastný flek na kterém by si namlely huby ostatní spolužáci. Třeba jako Jack a tak.... ,,Pojď na záda" slyšel jsem jak se Remus šklebí. ,,To fakt neodmítnu." Remus se přikrčil a já se mu vyšvihl na záda. ,,Hyjéé!" Zvolal jsem šeptem a slyšel jsem, jak se Remus zasmál. Taky šeptem.