Možná časem (marauders-wolfstar)

19.

Omlouvám se že kapitoly nebyly tak dlouho. Měla jsem trošku blok a i když jsem věděla co chci napsat, tak jsem to nedokázala správně skombinovat...No prostě hrůza. Takže trochu opožděné Veselé Vánoce. Doufám že  jste si s rodinou tak blízcí jako si byly Poberti<3

Remus odstoupil od Jackovi postele a podle mávnutí hůlky jsem si domyslel že zbytek bot a ponožek už je pryč.
Rem se snažil působit klidně ale nepotřeboval jsem oči na to abych slyšel jeho neklidný dech.
,,Remusi co-" ,,Chvilku tady počkej" Nenechal mě domluvit. Jestli jsem si před tím myslel že je neklidnej z Jacka, tak teď by to bylo to poslední co by mě napadlo. Vždyť on byl totálně v háji! Hlas se mu třásl a přerývavě dýchal..
,,Cože? Kam si myslíš že jdeš?"
,,Hned jsem zpátky, zůstaň!" Slyšel jsem jak se doklopýtal ke dveřím od ložnice a vyšel na chodbu. ,,Co to sakra?!" Zašeptal jsem si pro sebe. Tentokrát půjdu za nim ať chce nebo ne. Takhle se pokouší zmizet často. Dost často. I třeba na tý ošetřovně.. Vydechl jsem vzduch z plic a odhadem jsem začal hledat dveře.  Moje modlidby, abych nezrazil něčí postel nebo abych něco nerozflákal byly  vyslyšeny. Nahmatal jsem studenou kliku, prošel dřevěnými dveřmi pobitými železem a neslyšně za sebou zavřel. Stál jsem na konci chodby, jejíž druhý konec, jak jsem si pamatoval, vedl do společenské místnosti. Dlouhou vhodbu s několika dveřmi do dalších ložnic měkce osvětlovaly louče.

NO POČKAT! Louče?! Světlo?!

Rozhlédl jsem se napravo i nalevo. Opravdu se mi zdálo že vidím na zdech pravidelně rozmístěné zářící fleky. Byl jsem si téměř jistý že jsou to louče, nebo lucerny. To by ale znamenalo...? Rozhlédl jsem se a pozorněji jsem zaostřil na stěny chodby. Po chvilce jsem rozpoznal siluety obrazů a dveře.
Je vůbec možný že by se mi zrak vracel tak rychle? Poppy říkala že pár týdnů, možná měsíc...  To je ale fuk! Protože já začínám vidět!!! Zajásal jsem v duchu.

Pak jsem si vzpomněl na Rema a úsměv mi z tváře spadnul.
Přimhouřil jsem oči a zaostřoval na celou délku chodby.  Ale žádnou tmavou silietu člověka jsem neviděl. Nakonec jsem otočil hlavu ještě na pravo, ale bylo dost nepravděpodobný že by tam Remus byl, protože dveře ze kterých jsem vyšel byly na úplném konci chodby. Nebylo tam moc volného místa.  A stejně. Zaostřil jsem do rohu vedle dveří. Seděla tam postava. Podle toho, v jak nepřirozeném úhlu tam byla vmáčklá jsem poznal že to není nikdo jiný než náš dvoumetrový Remus.

Proč sakra seděl v rohu? Dopotácel jsem se k němu a klekl si před něj.

Remusův pohled:

Nevim co to do mě vjelo... Nevím proč jsem Siriusovi jen tak začal vyprávět o tom jak už jsem měl někoho rád...
Ale pak, jak jsem se dostal k části, že jsem mu ublížil.. všechno se to spustilo znovu. Je to jako stroj který nedokážu zastavit. Ten stroj ve mě, který mi vyčítá všechno co jsem provedl. Je to takhle pořád. Každý den. Každý  den mi to připomíná.

Psychická nebo fyzická bolest? Věřte mi že s oběma mám zkušenosti ale stále si stojím za tím, že psychická bolest rozdrtí člověka spolehlivěji a surověji než jaákoliv dýka.

Stačí náznak, jedno slovo nebo podobná situace a jsem v háji. Ten obraz, který mi ten stroj vytvořený mou psychikou  promítne pokaždé, když se to nejmíň hodí. Ten obraz, ta situace, vzpomínka, beznaděj, zoufalství....
Je to tak živý. Pokaždé je to stejný. To rozsápané tělo. První okamžik, kdy jsem si uvědomil že jsem vrah. Kdy jsem si poprvé OPRAVDU uvědomil co můžu způsobit. Že můžu bez důvodně zabíjet a neovlivnim to. To, když jsem si uvědomil že jsem teď možná zkazil životy spoustě  dalších lidí. Že ten člově, mrtvý člověk, Co leží pár metrů ode mě,měl určitě rodinu... Když jsem zoufale chtěl ujistit sám sebe že jsem to nebyl já. A pak Sirius. Sirius s polovinou obličeje až po rameno zalitý krví. Jeho krví. Za kterou můžu já. A pak když mi řekl že neví kde jsou kluci. Přísahám že kdyby mi dal  někdo do ruky nůž, zabil bych se. Je mi 14 sakra! A zabil jsem člověka. Nevinného. Jen tak jsem ho zbavil života. Nikdy už se neprobudí. Na to nemám právo!
Nikdo nemá...

A tak mě to pomalu dohání k šílenství. Poprvé, kdy se mi v hlavě ten stroj spustil jsem byl na pokoji. Když jsem uviděl ty jizvy které budou Siriusovou součástí do konce jeho života. Tehdy jsem se zabarikádoval v koupelně. Seděl jsem tam. Na studené dlažbě a nevnímal. Neslyšel jsem, nedýchal. V uších mi pískalo a stroj promítal vzpomínky stále dokola. A znovu. A ještě jednou. Myslel jsem že mi vybouchne hlava. Byl bych rád. Potom to najednou všechno přestalo.  Stroj se vypnul a tma zřídla. Zas jsem seděl na studené podlaze tváří v tvář Jamesovi. Až po chvíli jsem začal vnímat co říká. Mluvil o tom že Siriuse našel před chvílí v úplně stejné situaci.
Sirius. To Sirius byl univerzální spouštěč stroje. Trvalá připomínka. Potom mi pořádně došla Jamesova slova. Sirius před chvílí prožíval to stejný. A já nebyl u něho. A on nebyl u mě. Nenávist vůči mojí osobě se prohloubila. Tak, já ho zmrzačím a pak ho tak nechám klidně sedět a topit se ve vlastních myšlenkách. A věřte mi že kdykoliv máte takovejhle...Stroj...a je spuštěnej, promítá vám spolu s hrůzou  taky jednu větu. Smrt je řešení.

A takhle to běželo pořád. Každý den se minimálně jednou se roztříštím a slepuju se dokud se stroj znovu nespustí. Postupně jsem se naučil nespouštět stroj pokaždé když uvidím Siriuse. Ale to je všechno co dokážu. Pokaždé když se rozletím na miliony kousíčků, pokaždé když na mě všechno křičí že jsem jen omyl, obrovská chyba, stroj na smrt, že jsem špatný člověk, že vlastně nejsem ani člověk...pokaždé se Smrt je řešení vyreje hloběji do očí. Vidím jí všude.

A teď sedím tady. Ve sklepení ve zmijozelské kolejí v rohu chodby. A stroj jede na plné obrátky. Všechno křičí a přitom nic neslyším. Jako bych měl ucho položené na koleji a přijížděl brzdící vlak.
Ještě jsem se nenaučil jak stroj vypnout. A možná ani nechci. Je to trest za to všechno.  Pokaždé se buď vypnul když ke mě někdo přišel a mluvil na mě. Nebo to prostě po nekonečně dlouhé době utichly samo. Nikdy ne na dlouho.
Teď čekám na druhou možnost. Jediný kdo by totiž tady na mě mohl mluvit je Sirius. Ale ten je slepý. Opět kvůli mě. Kdybych nebyl ten podělanej vlkodlak. Kdyby se mnou nechodili na přeměny. Nic by se nestalo.

Vlak se přibližoval.
A pak zastavil.

,,....Remusi? Reme?...!"