Možná časem (marauders-wolfstar)

33.

,,Dobré ráno" zamumlal Remus, když o několik dní později vešel do prosluněné kuchyně.

,,Dobré, Remusi" usmála se na něj Hope, která horlivě pobíhala sem a tam.
,,Jseš rozcuchanej.." kriticky zhodnotila jeho účes a prohrábla mu vlasy rukou.

Remus to neměl rád. Neměl rád, když u něj byli lidé moc blízko.
Obvzlášť ne v dny, kdy byl úplněk.
Ne v dny jako je tento...
Naučil se ale matce neucukávat. Stejně by nepřestala.

Hope od něj odstoupila a o něco spokojeněji si ho prohlédla.
,,Jak ses vyspal?"

,,Nic moc...jako obvykle"
Hope se vždy o úplňcích hodně starala. Podle Remusova názoru možná až moc, nikdy si ale nestěžoval.
Přez to, že by nejraději celý den strávil zavřený v pokoji s dobrou knihou, se mamce dobrou náladu snažil opětovat.

,,Pekla jsem." Já vím, pomyslel si Remus, vždycky na úplňky pečeš.
Hope před něj postavila talíř s vánočkou a vtiskla mu krátkou pusu do vlasů. Remus zatnul zuby ale nic neřekl.

Chtě nechtě mu hlavou probleskl Sirius...Proč mu sakra byla jeho přítomnost příjemnější než přítomnost vlastní matky? Proč by byl radši s ním v Bradavicích i po tom, co údělal...?

Jeho matka pro něj dělala tolik...víc než by si přál....víc než jí mohl oplatit.
Někdy si připadal nevděčný. Hrozně nevděčný...

Občas si představoval, jaké by to bylo, kdyby se před deseti lety nic nestalo.
Byl si jistý, že by byla v domě příjemnější atmosféra. Jeho otec by nepil a byl by na něj pyšný tak, jako byl naposledy když mu bylo pět.
Hope by měla úsměv vyhrazený jen pro něj a možná by měl sourozence.
Kluci by nemuseli nasazovat každý měsíc život za to, aby se nezabil on.
V Bradavicích by nebyla Vrba Mlátička a nikdo by se nebál vkročit do Chroptící Chýše. Mohl by teď být ve škole bez jakéhokoliv ryzika. Bez žádného temného a životahrožujícího tajemství.

,,Letos budeš na Vánoce doma" zatetelila se šťastně Hope a vytrhla tak svého syna z myšlenek.

Zastyděl se. Měl by si víc vážit toho co má, a toho co všechno pro něj jeho okolí dělá...
Někdy si přišel sobecký...

Remus jen neutrálně přikývl a snažil se z hlavy vytěsnit myšlenku, že by mnohem radši strávil Vánoce v Bradavicích, než se svou vlastní rodinou...
Tak jako to dělal poslední čtyři roky.
Nikdy nebyli bohatí, takže dárky na Vánoce pro něj už jako pro malého chlapce neznamenaly mnoho.
I před tím, než ho Šedohřbet pokousal si přál knížky. Neuměl ještě ani číst, ale rád si prohlížel staré, jak mudlovské  tak kouzelnické knihy.

Po tom, co se jeho život otočil vzhůru nohama, se naučil číst. Snažil se být nejlepší ve všem co dělal, aby dal rodičům alespoň nějaký důvod pro to, být hrdí.
Bylo mu pět. Do svých jedenácti let nepromluvil s žádným svým vrstevníkem...
Dospěl příliš rychle.

Moc nad tím přemýšlím.. napomenul se v duchu hořce Remus.

,,Co by sis přál?"

Remus se zakousl do Vánočky. Hope byla mudla, s troubou to ale uměla výtečně.

Přál bych si jet alespoň na Vánoce do Bradavic. Vyhrkl málem ale drobek v krku ho naštěstí zabrzdil.

,,Knížky.." vykuckal mezi kašlem.

To by jí nemohl udělat. Vypadala tak šťastně. Možná její úsměv nebyl moc upřímný ani nijak speciální, ale oči říkaly své...
Vždyť už čtyři roky nestrávili Vánoce pohromadě.
Ne že by mu tiché napjaté Štědré Večery nějak chyběli....
Už za dva dny si to ale zopakuje. To čemu se čtyři roky úspěšně vyhýbal.