This Is Green

-2-

Připadalo mu jako celá věčnost, než v sobě konečně našel odhodlání promluvit. „Kdo k čertu jseš?" vyhrkl, zíraje na chlapce, jemuž stékaly kapky vody z tmavých vlasů na perský koberec. Na světle vypadal ještě mladší, než když si ho prohlédl poprvé. Jeho zelené oči si chladně prohlížely místnost, načež se nesmírně pomalu obrátily na Elma. „Máte tu kamery?"

„Cože?!" Elmo se k němu chtěl rozejít, popadnout ho, vyhodit ho na zápraží a zbytek života strávit zamčený doma. Strach mu ale nedovolil udělat k neznámému jediný krok. Naopak se musel ovládat, aby neucouvl.

„Kamery. Na příjezdovce. Máte je, ne?"

„Proč tě to zajímá? A co tu kurva děláš? Vypadni!"

Protivník ho neposlechl; nesmírně líným krokem ho obešel a zamířil k pohovce, na které ještě před dvěma minutami ležel Elmo. Pravé obočí mu neznatelně cuklo, když se s pohledem upřeným na Elma posadil. Elmovi klesly ruce bezradně dolů a sledoval, jak si neznámý člověk pokládá nohy se zabahněnými botami na africký stolek z ebenového dřeva.

„Volám poldy."

„Hele, uklidni se, ty hrdino. Nejdu tě vykrást, znásilnit ani zabít, takže mi radši udělej kafe a posaď se."

Elmo se ze všech sil snažil nerozbrečet strachy a hněvem. Nevěděl, co dělat. Ať si ten podivín vykládal, co chtěl, pořád ho ještě mohl zabít. „Co-" začal a musel polknout, jak mu přeskočil hlas, „co tu chceš?"

Stál teď asi dva metry od něj. Snažil se udržet si vzdálenost mezi sebou, svým mobilem ležícím na opěradle pohovky a toho zatraceného kluka mezi nimi.

„Pokud máte kamery, což předpokládám, že máte, tak mě máš natočenýho. Důkaz. Okolnosti jsou na tvý straně, takže se přestaň tvářit, jako bych byl zasranej psychopat."

Teď už v Elmovi převládal hněv. „Jestli chceš peníze na cigára, heroin nebo třeba novou identitu a falešný doklady, tak ti je dám. Ale zmizíš odsud." Chlapec poprvé za celou tuhle událost vypadal překvapeně, téměř uraženě. „To vypadám tak strašně, že mě máš za bezďáka? Můžu tě ujistit, že nic takovýho nechci. A mimochodem, kdybys nebyl zabedněnej fracek, tak bys věděl, že chodíme na stejnou školu."

Elmo se na něj zamračil. „To může říct každej. Já tě tam nikdy neviděl."

Kluk si odfrkl. Zalovil rukou kapse a Elmo by přísahal, že hledá zbraň, ale vytáhl jen koženou peněženku. Chvíli ji prohledával, dokud nenašel svůj cíl: průkazku do školní knihovny. Hodil ji po Elmovi. Ten se ji pokusil chytit, ale proklouzla mu a spadla na zem. Za výsměchu chlapce se pro ni zahanbeně ohnul. Bezradně si prohlížel kartu. On sám měl stejnou, jen ty údaje se lišily. Na fotce vypadal chlapec ještě mladší než ve skutečnosti. Černé vlasy se mu na ní stáčely do krátkých kudrlin. Právě ty mu pomohly matně zavzpomínat na klučinu míhajícího se po chodbách. Na kartě si přečetl i jméno.

„Orwell."

„Je škoda, že jsem se nenarodil v roce 1984. To by byla prdel, ne?"

„Já si tě pamatuju. Plaveš za naši školu, že? Tvý jméno je všude na diplomech v šatnách."

Orwell se rozkašlal. „Nepoznal jsi mě, když jsem ti vběhl do baráku, ale vzpomněl sis, že je moje jméno napsaný v šatnách?"

Elmo pokrčil rameny. Cítil, jak se mu do tváří stoupá krev. Jestli Orwell někde rozkecá, že měl Elmo spolužáka ze školy za zločince...

„To nevysvětluje, proč tu jsi. Neznáme se a nikdy se spolu nebavili. A teď ses přiběhl schovat? Proč jsi šel zrovna za mnou?"

„To je hodně otázek najednou. Proto ti znovu doporučuju se na to posadit. A to kafe by celkem bodlo."

„Žádný kafe nedostaneš. Chci vědět, co tu ještě děláš."

Elmovi začal zvonit mobil.

Orwell se pro něj natáhl a přečetl kontakt: máma. Podal mu ho. „Dělej, jak uznáš za vhodný. A pozdravuj." Elmo překonal nutkání ukázat mu prostředník. Místo toho se zhluboka nadechl a přijal hovor. „Ahoj."

„Ahoj, zlato. Už víš tu novinu?"

„Jakou?"

„Muka  vyhrála na filmovém festivalu! Tvému tátovi před hodinou předali cenu. Ty ses nedíval na přímý přenos?"

Elmo si povzdychl. „Ne, já už jsem spal. Pogratuluj mu za mě."

„Neboj. Přiletíme v pondělí večer, uspořádej klidně nějakou párty."

„To rozhodně neudělám," zamumlal Elmo, zatímco se Orwell potutelně uculoval.

„Jak myslíš. Tak se měj, my to jdeme oslavit. U tebe všechno v pořádku?"

Na vteřinu zaváhal. Podíval se na promočeného chlapce rozvalujícího se na pohovce, když nakonec odpověděl: „Jasně, v pohodě. Čau."

Zavěsil a s povzdechem se posadil do křesla naproti. „Tak mi to teda vysvětli."

Orwell se tvářil vítězně. „Něco k pití nebude?"

„Neser mě."

„Škoda. Jsem tady, abych ti něco navrhl. Potřebuju někoho najít, a ty bys mi mohl pomoct." Odmlčel se a Elmo nevěděl, zda čeká reakci, nebo bude pokračovat sám. „No?" zeptal se a snažil se znít nezaujatě. Asi se mu to nepovedlo, protože se Orwell až příliš sebejistě usmál.

„Hledám svou sestru. Už nějakou dobu. A o tobě vím dvě věci: jseš bohatej a nemáš žádný kamarády."

To Elma bolelo. „Takže jsi za mnou přišel z lítosti?"

„Tak trochu. Ale taky se mi budeš hodit, takže to ber tak, že i ty bys to dělal čistě z lítosti. Co ty na to?"

„Ne! To je ta největší sračka, co kdy kdo řekl. Proč tvou sestru radši nehledají policajti?"

„To ti vysvětlím, pokud mi pomůžeš."

„Ne. Je mi líto, ale ne. Měl bys jít."

„Co kdybych tu přespal?" zeptal se Orwell a Elmo si už nebyl jistý, jestli to myslí vážně.

„Děláš si ze mě srandu? Ne."

„Tak nic," pokrčil rameny a zvedl se. Elmo sledoval, jak chlapec konečně odchází pryč. Odemkl dveře, které před čtvrt hodinou zamkl (byla to tak krátká doba? Elmovi připadala jako celá věčnost) a na prahu se naposled zastavil. „Tak se asi uvidíme ve škole. A prosím tě, přestaň se koukat na jména a začni se koukat na lidi."