This Is Green

-3-

V pondělí ráno se Elmo mimořádně roztržitě rozhlížel po chodbě. Musel sám sebe obdivovat, že do školy vůbec přišel; měl volný dům až do večera. Chvíli zvažoval, že využije příležitosti strávit den v tichu a klidu navíc. Teprve o půl osmé ráno se rozhodl, že by ho nuda asi zabila, a v rychlosti se oblékl a vyrazil do školy. Ta se k Elmově štěstí nacházela jen deset minut od jeho domu, když tedy zvolil ostřejší tempo. Za cenu několika kapek potu na čele mohl vyrážet na poslední chvíli tak, aby ve škole strávil co nejméně času.

Spěšně strčil věci do skřínky a chystal se co nejrychleji dostat do třídy, když ho zezadu za ramena popadla Cheryl. Elmo sebou trhl a div nevyjekl překvapením. Dívka se rozesmála na celé kolo. „To je letos posedmnáctý, co ses mě leknul," dostala ze sebe, když se trochu uklidnila. Elmo jen pokrčil rameny a prohlédl si ji. „Máš ostříhaný vlasy," všiml si. Cheryl jeho všímavost dojala, protože okamžitě spustila: „Jsi první, kdo si toho všiml, díky. Teď se cítím blbě, že tě furt straším. Už toho nechám. Tenhle týden už se k tobě nebudu plížit zezadu. Ani k nikomu jinýmu. Pokud na to nezapomenu. Dost možná zapomenu, takže promiň. Měl bys přestat být takovej napjatej. Co se ti vlastně o víkendu stalo?"

Elmo ztuhl. „Co se jako mělo stát?"

„Vůbec jsi neodpovídal na zprávy, a když sis to konečně zobrazil, napsal jsi sotva půl slova."

Přestože nedokázal přesně definovat pojem přátelství, byl si Elmo celkem jistý, že Orwellovo konstatování o žádných kamarádech bylo jen součástí nějaké zvrhlé taktiky ovlivňování. Ve skutečnosti několik lidí za přátele považoval. S Cheryl dokonce čas od času něco podnikal, když zrovna netrpěl paranoiou, že je všichni na ulici pozorují. Nikdy s ní o tom nemluvil přímo, Cheryl si i tak jeho problémů všímala a časem se začala přizpůsobovat té chaotické rutině Elmova života. I tak si stále neosvojila jednu vlastnost: trpělivost.

„Co ti mám podle tebe pořád vypisovat? Na slohové práce jsi expert ty." Pokusil se o úsměv, který Cheryl donutil protočit panenky. „Zapomeň na to. Mám něco důležitějšího. Co děláš v pátek? Richie plánuje menší akcičku."

Richie přišel za Elmem ve druháku a zeptal se, jestli ho někdy nepředstaví své mámě. Elmo se tehdy zasmál a odpověděl, že si to rozmyslí. Musel tehdy být v obzvlášť dobré náladě, že si z toho dělal legraci. Nicméně mu to zařídilo (ač značně povrchní) přátelství jak s Richiem, tak s jeho rozsáhlou partou. Mimo školu s nimi příliš mnoho času netrávil, pojmu akcička ale rozuměl. Z akciček pořádaných u někoho z té Richieho družiny doma většinou nevěstilo nic dobrého. Byl na dvou takových studentských zábavách; jednou večer skončil rušením nočního klidu a následným zásahem policie, která si namátkově vybrala pět nezletilých na drogové testy. Čtyři vyšly pozitivně. Další týden měla ředitelka školy proslov o rizikovém chování mládeže a přijel půltucet výchovných poradců a sociálních pracovníků, což jen vyvolávalo další a další otázky. Těm se Elmo celý život snažil vyhýbat, takže ho celá situace značně iritovala.

„Já ještě uvidím," odpověděl nakonec a rozloučil se s ní. Hryzalo ho svědomí. Neměl by Cheryl ve všem lhát. Jenže prostá kapka naděje jí vždycky dodala tolik energie. Snažil se na to tolik nemyslet a radši spěchal na hodinu.

Jako by ho někdo praštil kamenem, když v davu zahlédl kudrnaté vlasy. Přejel mu mráz po zádech. Zastavil se a sledoval Orwella, jak se prodírá davem; směrem k němu. Elmo sklopil zrak k zemi a co nejrychleji vběhl do třídy. Chvíli se bál, že za ním půjde i sem. Mýlil se.

O další přestávce čekal Orwell před učebnou.

„Nazdar," zvolal a Elmo se chtěl propadnout do země. Pohlédl na chlapce a s překvapením zjistil, že se suchými vlasy a čistým oblečením vypadal úplně jinak. Vlasy mu vpředu padaly do tváře a celočerný oděv vyměnil za modro-zelený pruhovaný svetr a džíny. Kdyby si předevčírem neprohlédl tu fotku na průkazu do knihovny, snad by ho ani nepoznal. Elmo přimhouřil oči. „Čau," zamumlal a prošel kolem něj. Modlil se, aby ho nezastavoval, aby na něj dál nemluvil. Orwell zvolil ještě teatrálnější způsob donucení člověka ke konverzaci. Popadl ho za paži. Elmo se mu okamžitě vytrhl, ale zastavil. Cítil, jak rudne studem. „Co chceš?" vyhrkl a ze všech sil nedával najevo paniku. Kousal se do tváře a nutil se udržet oční kontakt. Orwell se usmíval, jako by o nic nešlo. „Jen mě napadlo, jestli sis to nerozmyslel s tou pomocí."

„Nerozmyslel."

„Jak myslíš. Nabídka platí, kdybys to viděl jinak. A mimochodem, na něco jsem zapomněl," prohlásil a naklonil se k Elmovi, načež zašeptal: „Jestli někomu řekneš, že jsem u tebe v sobotu byl, budeš hluboko v prdeli ty i já. Takže prosím, nech si náš noční dýchánek pro sebe." Pak se odtáhl a čekal, možná jestli se Elmo nezačne zase vyptávat. Když se nedočkal žádné odezvy, znovu se usmál a otočil se na patě. „Tak zas někdy," houkl ještě přes rameno.

„To rozhodně ne," odvětil klidně Elmo.

Když se ho večer zeptal otec (který přijel doslova se soškou v ruce; cenu si nachystal už v autě, aby ji mohl předvést) ptal, co celý víkend dělal, jen zamumlal, že se učil. Následovalo dvouhodinové vyprávění jejich cesty a pobytu v Německu. Elmo je napůl poslouchal. Zbytek pozornosti věnoval kontrolováním článků. Když ve žhavých novinkách nenašel své jméno, úlevně si oddychl. Chtěl místní zprávy zavřít, jeden článek ho ale zaujal.

Zběsilá jízda je prozradila! Pašeráci vezli náklad, řidič nezvládl řízení a na dálnici číslo....

Přestal číst a místo toho pohlédl na fotografii auta nabouraného do svodidel. Terénního auta. Stejného auta, které proletělo ulicí pět vteřin poté, co Orwell vběhl Elmovi do domu.