This Is Green

-10-

Ráno se Elmo cítil mnohem lépe.

S čistým oblečením a čistou hlavou se hned myslelo jinak. Když si pak sbalili věci a vyšli zpátky směrem k zastávce autobusu, cítil se lehčí. A když mu Orwell strčil do rukou lístek kamsi do Peorie v Illinois, neptal se.

Cestě měla trvat několik hodin. Elmo nějakou dobu strávil na svém telefonu. Nikdo mu nenapsal. Pokrčil rameny. Nechtělo se mu volat rodičům. Ještě ne. Ti už doma pravděpodobně vyspávali kocovinu a ani by mu to nezvedli. Počká, až zavolají oni jemu.

Krajina se nijak zvlášť neměnila. Silnice vedla víceméně pustinou, za horizontem se táhl jehličnatý les. Chlapec si povzdechl.

„Co je?"

Trhl hlavou a oplatil Orwellův pohled. „Co by mělo být?" odvětil.

„Já myslel-no, to je jedno. V Peorii si půjčím auto."

Elmo nezaujatě přikývl. „Fajn."

Ticho.

„Chceš jet se mnou? V Chicagu tě vyhodím a tam jsou spoje-"

„No jasný, díky."

„Jestli nechceš, tak mi to klidně řekni-"

„V pohodě! Je mi to úplně jedno! Jasny?" odsekl Elmo naštvaně. Vzpomněl si na včerejší Orwellovu poznámku. Věděl, že je pošuk. Samozřejmě, že to věděl.

Orwell se začal řehtat, což Elma ještě víc dopálilo. „Ty jsi dobrej, když jsi nasranej."

„Jdi do hajzlu."

***

„Hej."

„No co?"

„Potřebuju navigovat."

Orwell si půjčil auto půjčovny, jejíž název slyšel Elmo poprvé. Cars&Scars skutečně dostálo svému jménu; jejich auta měly všechny na bílém laku napodobeninu škrábanců. Připadalo mu to směšné. Ale auto dostali bez problémů a měli ho vrátit do tří dnů v jejich chicagské pobočce. Taky to byla první společná věc, kterou platil Elmo. Nijak se nad tím nezamýšlel; koneckonců ho možná právě proto vzal Orwell s sebou. Nikdo ani nemusel nic říkat. Elmo v tichosti vytáhl peněženku a podal Orwellovi několik stodolarových bankovek.

Po dvou hodinách cesty se na řidiče zamračil. „Je tu jedna cesta. S čím bych tak asi pomáhal?" Jenže to jen mluvil do větru; sám viděl, že se blíží k velkému městu. S obrovským přemáháním odemkl mobil a začal hledat trasu. Rodiče mu stále nevolali.

Když projížděli rušným centrem, zeptal se s přehnaným zaujetím: „Nezastavíme na chvilku?"

Orwell se na něj překvapeně ohlédl. „Zachtělo se ti jít po památkách?"

„Spíš se mi zachtělo chcát, ale ty se klidně na památky mrkni."

Zasmáli se a Orwell na nejbližším parkovišti zastavil.

Domluvili se, že se rozdělí; Elmo téměř utíkal, aby se mohl schovat za prvním rohem. Zamračen vytočil mámino číslo.

Čekal.

Nenápadně se ohlédl za roh, jestli Orwell přeci jen nejde za ním. Nechtěl, aby ho kdokoliv slyšel mluvit s rodiči.

Nervózně se rozhlížel po ulici, v níž právě stál. Nikdo ho tu poznat nemohl, ne tady. V rodném městě ano, tady ne. Zhluboka dýchal, zatímco mobil dál vyzváněl.

Nic.

Vytočil tátu. Za celý život jeho číslo vytočil asi desetkrát.

Nic.

Bylo to zvláštní. Elmo se mračíc vracel k poškrábanému autu. Nechtěl si tím lámat hlavu. Že by jeho vlastní rodiče nezajímalo, kde je? Že by to ani nepostřehli? Nemusel přemýšlet dlouho, aby si odpověděl-ne. Dopáleně si odfrkl.

Opřel se o to ošklivé auto a čekal na Orwella. Přitom ještě jednou zkusil vytočit matčinu číslo, opět bez úspěchu. Zkontroloval zprávy. Nepsalo se o něm. Ani o nich.

Koneckonců, nenapsala mu ani Cheryl. Vždyť se spolu od té Richieho kalby nebavili!

A tak se stále zamyšleně mračil, když navázal oční kontakt s Orwellem nesoucím dva kelímky.

„Co zas?" zaskučel s předstíraným otrávením, ale vzápětí se začal smát. Elmo neodpověděl, ale mračit se přestal.

„Piješ vlastně kafe? Já se tě ani nezeptal," žvanil Orwell a ignoroval tak Elmovu špatnou náladu. Divnej kluk.

„Ale jo, piju."

„Dobrý." Předal mu jeden z kelímků a šel si sednout na místo řidiče.

***

Jízda do jisté míry začala Elma unavovat. Projížděli zrovna lesem, což byla od průjezdu městem nejzajímavější část. I tady všude rostly v podstatě výhradně jehličnaté stromy; skrz ně si prorážely cestu sluneční paprsky, které dopadaly na zvlhlou zem. Elmo byl naposled v lese jako dítě. Ne později než v deseti letech. Jeli tehdy v rámci přírodopisu poznávat druhy stromů a keřů. Z onoho výletu si pamatoval pramálo, byl si však jistý, že mu to nešlo.

„Celkem pěkný místo, co?" zeptal se najednou Orwell. Elmo jen pokrčil rameny. „Ani ne:"

Orwell se rozesmál. „Jak se ti nemůže nelíbit příroda?"

„To jsem přece neřekl."

„Řekl jsi, že se ti to nelíbí."

„Taky že nelíbí. Mám radši listnatý stromy."

„Co ti vadí na jehličnatých?"

Celá ta konverzace byla směšná. Jenže ani jednomu se nechtělo v její absurditě přestat.

„Proniká jimi moc světla. V lese má být tma."

„Ale hovno. V noci má bejt tma, ne v lese."

„V lese taky."

„Proč, prosím tě?"

„Zvířata potřebují soukromí. Tady je spatří kdokoliv a cokoliv na sto metrů dopředu."

Orwell polkl a zadíval se do zpětného zrcátka. „Zvířata si umí poradit, Elmo. Neboj se o ně."

„Já se o ně nebojím, já-"

„Elmo."

„Ty sis začal, tak mě to nech doříct."

„Ale ne."

„Tak co je?"

„Jsou za náma."

„Zvířata?"

„Ti kreténi ze včerejška."

V Elmovi by se v tom momentě krve nedořezal. Za nimi skutečně jelo auto. Přes začerněné sklo je neviděl, ale dostal strach. „Co teď?" zeptal se a neskrýval paniku.

Orwell stále kontroloval zrcátka. Neodpověděl, jen přidal na plyn.

Elmovi se udělalo špatně. Zavřel oči. „Ujeď jim, do prdele!"

„Vždyť já se snažím!"

Zrychlovali.

„Ujíždíš jim?" Elmo to nechtěl vidět.

„Jedou furt za náma."

„TAK JIM UJEĎ!"

Auto sjelo ze silnice do lesa.

„Co to sakra děláš?"

„Ujíždím jim, ne?" znělo to spíš jako otázka. Orwell byl rozhodně šílený.

Dvě auta jela v těsném závěsu napříč lesem.