This Is Green

-7-

Celá situace byla absurdní.

Elmo přešlapoval u bankomatu a rozpačitě si střídavě zasouval a vyndával ruce z kapes, zatímco si starší pán vybíral peníze. Hůlku měl opřenou o sešlou zeď a cosi si rozčileně mumlal. Toho dne bylo na květen příliš horko. Elmovi tekly krůpěje potu po zádech, a to nebylo ani poledne. Nebyl si jistý, jak dlouho ho Orwell plánoval tahat s sebou, a už vůbec, jak si představovali samotnou cestu. Ze všech sil se snažil pocítit aspoň nepatrný záchvěv adrenalinu, strachu nebo nadšení. Ke svému úžasu necítil vůbec nic. Jen neutuchající překvapení z toho, že se k tomu všemu skutečně odhodlal. Nedokázal se soustředit na promyšlení průběhu, možných potíží nebo následků. Jen na samotnou myšlenku zapření sebe sama.

Elmo se musel usmát. Věděl, že během několika hodin se ta dosud neznámá vlna odvahy odplaví a on se vrátí domů a bude několik hodin zírat na bílý strop svého pokoje, i tak to ale bral jako neskutečný krok dopředu. Vytáhnout paty ze své komfortní zóny, říkala mu před začátkem školního roku psycholožka poté, co se prvního září zamkl v pokoji a sedmnáct hodin z něj nevylezl, bude a musí být složitý čin. Kdyby nyní spatřila Elma, nevěřila by mu.

Ani Elmo si nebyl jistý, zda tomu věří.

„Kurva drát! Kdo tyhle blbosti vymyslel..."

Stařík zlostně bouchal pěstmi do ovládacího panelu bankomatu, zatímco na obrazovce svítily instrukce ve španělštině. Elmo, stále zmatený nad svou dnešní psychickou stabilitou, přistoupil blíž. „Nechcete... nechcete nějak pomoct?"

Muž se k němu otočil a rozrušeně se poškrábal na tmavém strništi. „Chtěl bych akorát pomoct vysvětlit, proč už si nemůžu ani vybrat prachy, aniž by mi přitom někdo cpal propagandistický hovadiny. Angličtina je teď ve Spojených státech tabu, nebo co? Dopisy mi teď taky budou chodit jen ve španělštině?"

Chlapec si odkašlal a doufal, že ho nezradí hlas. „Já si myslím, že jste se musel jen překliknout. Na začátku se ten jazyk vybírá. Klidně vám najedu zpátky na angličtinu, jestli chcete."

Vzteklá grimasa se pomalu proměnila v rozpaky. „Aha. Nevzal jsem si brejle, takže na to stejně hovno vidím." Elmo to bral jako svolení, a přistoupil k obrazovce. Za několik vteřin opět udělal staršímu místo. „To se stane. Už je to hotové." Dočkal se tichého zamumlání díků a mlčky čekal, až na něj přijde řada.

Dřív, než konečně zasunul kartu do bankomatu, přiběhl k němu Orwell. Právě odcházející stařík při pohledu na chlapce významně povytáhl obočí, než se zase otočil a pokračoval v pomalé chůzi. Orwell dělal, že si ničeho nevšiml. „Mám jízdenky. Jede nám to za patnáct minut," prohlásil nadšeně. Elmo polkl zárodek strachu a křečovitě se usmál. „A kam teda vlastně jedeme?" zeptal se a ze všech sil se snažil znít uvolněně. Když mu však Orwell podal papírek s informacemi, pochybovačně zakroutil hlavou. „To je jen dvě hodiny odsud. Potřebuješ mě na výlet do města, nebo co?" Ve skutečnosti ho těšilo, že nejeli tak daleko. Aspoň mu tak zbývala časová rezerva se večer zavčas vrátit. Pokrčil tedy rameny, a Orwellovu odpověď poslouchal jen napůl.

„Musíme začít tam. Zbytek ti vysvětlím. Tohle je začátek... tak co bude?" zeptal se nakonec netrpělivě.

Elmo zamrkal na obrazovku bankomatu, která se ho ptala na částku. Povzdechl si a ručně napsal číslo. Z celého svého srdce si přál, aby to Orwell neviděl.

Jestli viděl, opět nedal nic najevo.

„Můžeme?" zeptal se jen, a Elmo přísahal, že mu tím dával poslední šanci couvnout. „Po cestě mi vysvětlíš svůj plán. To je moje jediná podmínka."

Orwell s předstíranou vážností přikývl. „Platí. Tak jdeme."

Odjet ze svého rodného města pryč bylo příliš snadné. Panika se stále neobjevovala, což bral Elmo za dobré znamení. Se zavřenýma očima vyčkával, až Orwell začne mluvit.

„Máme dva týdny. Proklatě dost času s tvojí pomocí. Ve Watertownu nakoupíme všechno, co budeme potřebovat na cestu. Jídlo, pití, tyhle věci. V šest pak pojedeme do Milwaukee. Tam přespíme. Ráno pojedeme do Chicaga. Já se dostanu na letiště. A ty pak můžeš jet domů. Zbytek zvládnu."

Prudce otevřel oči. „Cože?" Mladíkova tvář zůstávala klidná. „No jasně. Říkal jsem ti, že potřebuješ pauzu. Chtěl jsem tě jen dokopat aspoň k nějakýmu dobrodružství, ne tě hned tahat po Americe. Nemáš zač."

Pak se začal smát, pravděpodobně kvůli Elmově reakci. „Co sis myslel? Že tě popadnu jako rukojmí a půjdu pěšky do Mexika?"

„No... tak trochu jo."

„To tě zklamu. Do Mexika stejně nepotřebuju."

Elmo se kousl do rtu. Tohle mu vlastně vyhovovalo. Jeden den ve světě přece zvládne. Tajemství cíle bylo však jakousi neviditelnou stěnou mezi Elmem a nejistotou, a ta se teď pomalu bortila. Začal zhluboka dýchat. Jeden den, jeden den, opakoval si v duchu a držel v očích slzy. Vypadáš teď, jako bys fňukal kvůli tomu, že tě nebere dál, uvědomil si a hrůza té hanby potlačila jeho příval úzkosti. Tušil, že jen dočasně. Ještě několik sekund tiše zklidňoval dech než potichu, aby se mu nezachvěl hlas, odpověděl: „Dobře."

Nevěděl, co jiného by měl Orwellovi říct, a tak až na několik strohých vět a domluvu, co kdo ve městě koupí, raději zavřel oči a to trapné ticho ignoroval.

Čas tak aspoň utíkal rychleji.