This Is Green

-9-

„Nemůžeme prostě jet dál? Můžeme spát po cestě."

Elmovy čím dál zoufalejší argumenty protínaly ticho. Orwell si už nějakou dobu mlčky prohlížel mapu na mobilu. Zahučel v odpověď, ale nebylo mu rozumět.

„Cože?"

„Nic tu nejede. Jsme v díře."

Oba chlapci o městě, ve kterém se čirou náhodou ocitli, slyšeli poprvé. Nedaleko od stanice se měl nacházet jakýsi penzion, kam teď s Orwellem v čele mířili. Jenže Elma začala pohlcovat panika. Nechtěl nikde řešit ubytování; a už vůbec ne někde skutečně spát. Doufal, že pro ně bude městečko přestupní stanicí, místo toho bylo konečnou. Celý den na něj začal doléhat. Teď, kdy už se docela setmělo, si připadal ztracenější než za bílého dne. Zkoušel Orwella přesvědčit čímkoliv. Dokonce rozechvělým hlasem navrhl přespat na lavičce.

„Ty vole, co pořád blbneš? Prachy máme. Čas taky. Proč se tomu tak bráníš?"

Představil si, jak se Orwellovi svěřuje o své úzkosti, což ho donutilo držet jazyk za zuby a přestat něco namítat. Orwell se odpovědi nedožadoval.

V tichosti došli k šedivé budově se zchátralým názvem penzionu – Moon. Nad hlavním vchodem svítil neonový kruh, který při velké fantazii mohl připomínat měsíc. Na Elma to neudělalo dojem.

Ve strohé hale posedávalo v křeslech několik lidí. Někteří se hrbili nad laptopem, jiní si tiše povídali. To Elma konečně aspoň trochu uklidnilo; byli tu skuteční lidé, nebylo divné, že se jdou ubytovat, nebude-

„Tak jdeš?"

Zamrkal na Orwella, který se na něj pochybovačně mračil. Možná poznal, že se Elmo necítí dobře, protože mávl rukou. „Já to zařídím."

Kdyby byli sourozenci, Elmo by byl rozhodně mladší bratr. Nervózně se rozhlížel po recepci, zatímco se Orwell dohadoval se starší ženou na recepci. Mluvili tiše, klidně, bez pozvednutých obočí a podezřívavých pohledů. Elmo si nemohl vybavit, jestli někdy on sám vedl takový rozhovor.

Pokoj byl jednoduše zařízený, ale ne zas tak ošuntělý, jak předpokládali. Lehce zažloutlé stěny nejevily známky plísně a dvě postele na protějších stranách místnosti najednou vypadaly... lákavě. Bože, Elmo byl unavený.

Měli dokonce koupelnu. Elmo do ní vklouzl téměř okamžitě. Dokázal vlézt do sprchového koutu a pustit sprchu, než se rozbrečel.

Orwell mu nabídl sušenky, které den předtím ukradl v domě své sestry. Elmo neměl sílu na to upozorňovat ani vymyslet vtipnou poznámku, a tak jen poděkoval. Chvíli mlčky jedli, dokud Orwell nezabubnoval prsty do stolu. „Co říkáš na den první?" zeptal se a řekl to tak odlehčeně, že to donutilo chlapce odpovědět: „Nuda." Koukli se na sebe. A rozesmáli se.

„Takže... co máš teď v plánu? A co bude se mnou?"

„Já svůj plán neměním. Jen jsem si ho trochu zkomplikoval," zahuhlal Orwell s pusou plnou sušenky. Vypadal tak spokojeně. Jako by tohle dělal každý den. Elma to trochu uklidňovalo.

„Můžu se tě na něco zeptat?" řekl pomalu Elmo a vzápětí si uvědomil, jak trapně to znělo. Druhý chlapec si však jen s hranou vážností odkašlal. „Zkus to."

„Co si vlastně myslíš, že je s tvojí ségrou? Protože jsi říkal, že si nemyslíš, že utekla, ale zároveň si myslíš, že může jen tak přijít na to vaše supertajný místo."

Chvíli bylo ticho. „Já jsem jen řekl, že nevěřím, že utekla kvůli tý adopci. Ale jsem si sakra jistej, že utekla. Jen z jinejch důvodů." Pohlédl Elmovi do očí a usmál se. „Kdybych nevěřil, že žije a je v pohodě, tak bych neorganizoval výlet rok potom, co je pryč. Vadí mi, že je všem ostatním u prdele. Ale vím, že se má fajn."

Byla to velmi zvláštní myšlenka. Elmo si prohlížel Orwellovu snědou tvář a nemohl se ubránit lítosti. Ví to, věří tomu, nebo si to celé jen vsugeroval? Elmovi se to celé nezdálo. Nevěděl, čemu věřit. Neměl sourozence (a až na pár povrchních vztahů se spolužáky ani moc přátel), a kdo ví, jak by v takové situaci reagoval on, ale Orwell byl až zvláštně bezstarostný. Možná měl strach, ale nedával to najevo. Elmo by takové pocity skrývat nedokázal, ale Orwell? Co o něm vlastně věděl?

„Přestaň se tvářit jako bys měl skočit z mostu. Ty jseš vystresovanej za nás za oba," začal se najednou Orwell smát. Elmo se na něj mračil. „Cože?"

„Já nevím, Elmo," odpověděl Orwell mnohem vážněji a Elma napadlo, že je to poprvé, co řekl jeho jméno nahlas, „nemám pravdu?"„Nevím, o čem to mluvíš," odvětil a zvedl se ze židle. Zamířil ke své posteli a na zádech cítil Orwellův pohled. Uslyšel za sebou: „Já jen... že to bude v pohodě."

Elmo se trhaně nadechl, když odhrnoval deku. Neotáčel se. Jasně že si všiml jeho strachu. Cítil, jak rudne. Co nejrychleji vlezl do postele a kousl se do rtu. Panika ho téměř opustila, a vystřídal ho stud z ní. Zase vypadal jako troska. Nedokázal se ani podívat na mobil, jestli se o něm něco nepíše. Tentokrát měl pocit, že je lepší to nevědět.

Orwell mezitím zhasl. Ve tmě se Elmo cítil uvolněněji a dovolil si převalit se na druhý bok. Na Orwella se stále neodvážil podívat, ale konečně promluvil, z části, protože ho to zajímalo, a z části proto, že nechtěl ukončit tento den ignorováním.

„Jak se vlastně jmenuje tvoje sestra?"

Těžko říct, zdali Orwella potěšilo, že Elmo prolomil těžké ticho.

„Helen."

"To je... normální jméno."

"No a?"

"Já nevím. Všiml sis někdy, že se jmenuješ Orwell?"

Ze tmy se ozval přidušený smích.