This Is Green

-11-

„Stejně už bylo poškrábaný."

Chlapci zírali na promáčknuté dveře spolujezdce a na pahýl, který zbyl po bočním zrcátku. To nyní leželo v jehličí na zemi. Orwell se pro něj ohnul a k Elmově nelibosti ho bez zájmu hodil do kufru. „To bude drahý," konstatoval a spaloval řidiče pohledem. Ten se jen zasmál. „To je v pohodě. Hlavní je že jsme živí."

To Elmo musel uznat. Když auto projelo příliš blízko jedné z borovic a náraz do boku auta ho donutil instinktivně ucuknout na levou stranu, aby byl co nejdál od poškozené strany, myslel si, že mu srdce vyskočí z hrudi. Když Orwell zaklel a prudce zabrzdil, Elmo stále zůstával natlačený vlevo co mu bezpečnostní pás dovolil. Téměř neslyšel, jak se ho druhý ptal, jestli je v pořádku, ne přes hukot v uších. Až když s ním Orwell zlehka zatřásl, zamrkal Elmo a vzhlédl. Orwell si ho zamračeně prohlížel, skoro to vypadalo, že s obavou. „Hej! Dobrý?" zeptal se znovu a Elmo jen přikývl. Oba se na sebe ještě chvíli dívali, než mlčky vystoupili.

„Aspoň už nás nikdo nepronásleduje?" Přestože to mělo být konstatování, znělo to spíš jako otázka. Orwell zavrtěl hlavou. „Ani nesjeli ze silnice."

„Hm."

„Ještě chvíli bych tu ale radši počkal, kdyby na nás čekali." S těmito slovy si Orwell sedl do mechu a povzdychl si. „Už dlouho jsem nebyl v přírodě. Naposled tak v sedmý třídě."

Elmo už zase zvládl jen stát a zmateně si prohlížet toho záhadného chlapce, který si po poškození půjčeného auta sedl uprostřed lesa na zem a užíval si okolí. Ostře se ho zeptal: „Co to bylo lidi?" Orwell, který si do dlaně nabral jehličí a nechával ho mezi prsty propadávat zpátky na zem, zvedl hlavu a kousl se do rtu. „Idioti."

Elmo zaťal ruce v pěst a ani se nemusel snažit, aby zněl jeho hlas pevně a rozhodně. „To mi nestačí. O co tu jde?"

Orwell si dlaně špinavé od hlíny utřel do kalhot. „Seznámil jsem se s nimi, když jsem se dostal do děcáku. Chodili jsme kouřit do parku a dělali všechny ty blbiny, co čtrnáctiletý děcka dělají."

„Bavili jsme se ještě několik let, až do začátku tohoto roku. Pak se od někoho z naší školy dozvěděli, že závodně plavu a dostal jsem za to nějaký peníze a chtěli abych se rozdělil. Nebylo to moc, ale oni se rozhodli hrát si na mafiány a prohlásili že odpadlíci jako my musí držet při sobě. Samozřejmě jsem je poslal ty víš kam," zasmál se Orwell a tvářil se téměř bezstarostně. I Elmovi zaškubalo v koutcích. Dokázal si toho chlapce představit jak se vysmívá komukoliv, na možné následky nehledě.

„Takže mě zmlátili a hodili do rybníku."

Při těchto slovech Elmo sykl, ale na nic se ho neptal. Trpělivě čekal, dokud chlapec nepokračoval.

„Od té doby po mně pokaždý, když mě vidí, chtějí svůj podíl. Nedává to smysl, já vím. Jak už jsem tedy řekl na začátku – jsou to idioti. Jsou tři, dva z nich už vyhodili ze školy. Tomu třetímu je teprve patnáct, ale pochybuju, že jel v tom autě s nimi. Slyšel jsem, že ho nedávno chytli policajti opilýho. Doteď s ním pořád něco řeší sociálka."

Znělo to strašně. Elma mu ho bylo líto, koneckonců, v patnácti už pil i on sám. A kdyby ho někdo chytil, do druhého dne by o tom psali někde v bulváru. Ne že by ho neustálá úzkost a paranoia od alkoholu odrazovala.

„To je všechno. Jak říkám, jen si hrají na velký kluky. Normálně bych si to s nimi zas vyříkal, ale..."

Chvíli bylo ticho. Orwell si odkašlal, než pokračoval. „Ty by sis beztak nadělal do kalhot a ty peníze jim dal místo mě."

Tentokrát to byl Elmo, kdo se začal upřímně smát. „To si piš že bych jim je dal. Navíc, za to auto teď budeme beztak muset dát ještě víc peněz, než kolik po tobě ti tvoji kamarádíčci chtějí." To rozesmálo i druhého chlapce, přestože se ze všech sil snažil mračit. Narovnal se, vypnul hruď a s předstíranou vážností prohlásil: „Tady nejde o peníze, ale o princip. A o čest."

„Dobře, dobře. A díky, že jsi mi to řekl. Už jsem si začínal myslet, že nás honí drogoví dealeři nebo něco takovýho."

„To se ale s mým příběhem zcela nevylučuje, no ne?"

„Budu to ignorovat pro dobro nás obou."

„A co ty?" zeptal se najednou Orwell, a Elmovi trvalo, než mu došlo, že se mluví na něj. „Co já?" povytáhl obočí a zmateně zamrkal. Orwell se nepřestával usmívat. „Já ti teď vyzradil svou temnou mafiánskou minulost. Teď chci slyšet tvoje průsery."

„Mafiánskou minulost? Tím myslíš jak sis pokašlal u prvního cigára a zaplaval si v rybníku?" zařehtal se Elmo a neuniklo mu, jak při tom zvuku který vydával Orwell na chvíli strnul. Ale pak se k němu přidal. „Hej," vytrhl ze země mech a hodil ho po Elmovi, „teď jsem se fakt urazil. Nezapomínej na to že se vloupávám do domů a kradu tam jídlo. A vůbec, odkdy se ty směješ? Už od té doby co jsme se poznali přímo oplývám humorem a tebe dostane teprve až moje bída?"

Elmo nabral jehličí a než se Orwell stačil zvednout ze země, vysypal mu jej na hlavu. Zatímco druhý klel a snažil se setřást kousky zapletené v jeho kudrnatých vlasech, Elmo se naposled uchechtl. „To o tvém smyslu pro humor ledacos vypovídá. A vůbec," dodal ještě a obrátil se k němu zády. „Můj nebezpečím a adrenalinem nabitý život tu ani nemůžu zmiňovat. Z mých průserů bys mohl mít noční můry." Svou sarkastickou poznámku zakončil teatrálním opřením se o auto se založenými pažemi. Nevěděl, kde se v něm vzala taková vlna odvahy, ale rozhodně svého počinu nelitoval, když se Orwell se smíchem zakláněl tak, že dopadl zády na zem. Elmo ho pozoroval s vážným výrazem, dokud se Orwell opět neposadil. Když navázali oční kontakt, oba naráz vyprskli smíchy.