This Is Green

-8-

Watertown nebylo o tolik větší než Elmovo rodné město, a tak ho stále neopouštěl pocit, že ho všichni poznají. Vklouzl do nejbližšího obchodu a úlevně si oddychl. Nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost.

V rychlosti bral do rukou všechno, co Orwell v autobuse narychlo napsal na kus papíru. Jeho písmo bylo téměř nečitelné; jednotlivá písmenka se nahýbala do všech možných stran a jen stěží se věty držely v určitém řádku. Elmo musel mhouřit očima, aby škrábanici rozluštil.

„Přejete si?"

Trhl hlavou, aby spatřil přísně vyhlížející ženu ve středních letech, jak stojí necelý metr od něj. Soudě podle celočerveného oblečení a zašedlé jmenovky – Karen – na prsou, zde pracovala. Prohlížela si Elma příliš nedůvěřivě.

„Ne, děkuji," odpověděl a snažil se znít klidně, „moje máma mi napsala, co mám koupit, ale nejde mi to přečíst."

Proč jí to vůbec říkám, zeptal se sám sebe vzápětí. Seznam sevřený v pravé ruce vůbec nemusel zmiňovat. Nejradši by sám sebe plácl do čela.

„To ti nemohla napsat esemesku?" zeptala se a vydala zvuk, který měl s nejvyšší pravděpodobností představovat smích. „Je hezké, že pomáháš s nákupem." S úsměvem na rtech odešla.

Tohle město se mu příliš nezamlouvalo.

Když opět vyšel na čerstvý vzduch, v ulici proudilo mnohem více lidí, než když vystoupili z autobusu o dvě hodiny dřív. Pohlédl na hodinky. Po čtvrté odpoledne musela části místních končit pracovní doba, jinak by se tak náhle počet nezměnil.

Elmo přesto ztěžkla polkl.

Měli se s Orwellem sejít o půl páté – za dvacet pět minut. Nebyl si jistý, kam přesně Orwell vůbec zamířil, ale nemělo cenu ho jít hledat. Místo toho přešlapoval na místě a vytáhl z kapsy mobil. Podle zanechaného vzkazu nešlo zcela přesně určit, kdy se budou rodiče vracet; Elmo však předpokládal, že to nejdřív bude zítra dopoledne. Ze sešlostí  snadno vznikají večírky, a z těch se Meinhardovi nikdy nevracívali v křesťanských hodinách. Mnohokrát Elmo sledoval z jídelny, kde zrovna snídal, jak se teprve v devět ráno ve dveřích zjevují jeho rodiče s příliš radostnými výrazy na tvářích. Nikdy mu nepřipadali unavení.

Taky o některých takových večírcích četl v podřadných bulvárech; raději se na to svých rodičů nikdy nezeptal.

Jak tak čekal s plastovou taškou plnou vody a jídla v jedné ruce a mobilem v druhé, připadal si na zlomek okamžiku normálně.

Jenže to už viděl Orwella, jak k němu běží. Řítil se ulicí, kudrnaté vlasy mu přitom bral vítr. Teď, za běhu, vypadaly ještě delší; kdyby je měl rovné, mohly by mu dosahovat k čelisti. Takto mu ofina lemovala lícní kosti.

Jenže jeho oči teď byly důležitější. Plné... obav?

Orwell nezpomalil, ani když se blížil k Elmovi. „Poběž," křikl několik metrů před ním.

Elmo stál na místě.

„Proč?"

„Ježšímarjá." Orwell natáhl ruku a popadl Elma za paži, čímž ho donutil rozběhnout se, aby neupadl. Když ho pustil, Elmo běžel dál, ale neustále se otáčel. „Co se děje?" zeptal se vystrašeně. Kolemjdoucí se zastavovali a zírali na dva chlapce, ověšené igelitkama, jak běží hlava nehlava z kopce.

„Jdou po mně," zafuněl Orwell, ale neohlédl se. „Musíme," popadl dech, „na autobus."

Elmovi chyběl vzduch v plicích, aby se dál vyptával, a tak jen přidal do kroku a následoval Orwella. Nohy měl v jednom ohni; nebyl zvyklý běhat. Modlil se, aby se neprotrhla taška, která mu teď pleskala o stehno. Orwell, který měl malý náskok, do někoho prudce vrazil ramenem. Jako by to ani nezaznamenal, běžel stále dál.

„Dávej bacha, ty hajzle ma-"

Elmo se mu pro jistotu obloukem vyhnul. Obytné domy přešly v podstatě prázdnou ulici s osamocenou benzínovou stanicí napravo. Zastávka se nacházela jen o dvě stě metrů dál. Tou dobou už Elmo sípal, aby se dokázal nadechnout aspoň z části. Dovolil si ohlédnout se za sebe – zamotala se mu tak hlava. Okamžitě se zahleděl dopředu, ale cítil, že bude vrzy zvracet. Zoufale zasténal, když dobíhal Orwella, který už naskakoval do autobusu. Jak to, že tu ten autobus je? Do Milwaukee to mělo jet až za dalších půl hodiny. „Naskoč, zahučel Orwell, než vběhl dovnitř a začal cosi vyjednávat s řidičem. Elmo ho bez dechu následoval. To už druhý chlapec dával řidiči stodolarovku. O hodně víc, než by jízda stála, ale řidič ji bez jediného slova popadl a kývl na nás hlavou. Elmo se rozhodl na nic nevyptávat.

Autobus byl ze dvou třetin prázdný, ale i těch několik přítomných jedinců na ně vyjeveně zíralo. Orwell se posadil na volné sedadlo a prudce oddechoval. Elmo se na sedadlo spíš zhroutil. Tiše sténal a ani ho nezajímalo, že si ho lidé prohlíží. Rozkašlal se a téměř by přísahal, že začne kašlat krev, i když to nebyla pravda. Zatímco se autobus rozjel, měl Elmo pevně zavřené oči. „Co- " vydechl a vzápětí si musel dát pauzu na doplnění vzduchu, „co to mělo znamenat?"

Otevřel levé oko, aby si prohlédl Orwella. Měl tváře zrudlé námahou. Snad poprvé toho dne se neusmíval. „To byly první komplikace. Čert ví, že nebyly poslední."

„Kdo to byl?" zeptal se Elmo a doufal, že dostane pořádnou odpověď.

„Na tom nesejde," odsekl Orwell. Takovým tónem ještě nikdy nemluvil. Nervózně koukal z okna.

Hajzl.

„Víš, kam tohle vůbec jede? Do Milwaukee určitě ne."

„Nevím. Neptal jsem se. Pryč odsud."

„Fajn."

Elmo nedokázal cítit strach, úzkost ani cokoliv jiného. Soustředil se na svůj vlastní dech a na to, aby se nepozvracel. To jediné mu bránilo dál se vyptávat.

Věci šly od té doby z kopce.