This Is Green

-4-

Orwella se nehodlal na nic ptát. Akorát by mu dopřál další pocit vítězství, kdyby projevil jen sebemenší známky zvědavosti. Ze všech sil se snažil za celý incident zapomenout.

Ne že by mu to Orwell nějak zlehčoval.

V úterý ho pozdravil na chodbě. Elmo neodpověděl.

Ve středu znova. Bez odpovědi.

Ve čtvrtek si k němu sedl na obědě.

„Co to proboha děláš?" zeptal se podrážděně Elmo, zatímco se Orwell bez řečí pustil do šunkového sendviče. Jejich jídelna byla extrémně stísněná, a navíc věčně přeplněná, jak počet míst ani zdaleka nestačil všem studentům. Někteří si sedali na topení a bílé plastové parapety, které v průběhu let nesly nesmytelné vrstvy špíny. Jenže neznamenalo to, že Orwellovi nezbývaly jiné možnosti.

„Jím. To ti vadí?"

„Nesleduj mě pořád," procedil Elmo skrz zaťaté zuby.

„To rozhodně nedělám," pokrčil rameny Orwell.

„Děláš."

Znovu už nepromluvili. Mlčeli i když si k nim přisedla menší skupina dalších kluků. Všichni zjevně Orwella znali, protože ho pozdravili a začali si s ním povídat. Pro Elma to byla jedinečná příležitost odejít.

Druhý den div nevrazil do prosklených dveří, když skrz ně viděl, jak se Orwell opírá o jeho skřínku. Rozhodl se tedy jít domů bez těch několika učebnic, které na pondělí sice potřeboval, ale tak nutně, aby přitom riskoval další konverzaci s tím podivínem. Ze školy zmizel co nejrychleji. Venku oslepily sluneční paprsky. Na polovinu května bylo nezvyklé teplo; Elmo na žhavém slunci po cestě domů potil jako v červenci. A tak doma odhodil tašku na schody a lehl si na chladnou podlahu v jídelně. Měli doma klimatizaci, Elmovi však připadala zbytečná. Radši cítil chlad na vlastní kůži. Dělával to od svých osmi let, tehdy ho ze školy poslali domů. Vyzvracel se do umyvadla a bylo mu tak špatně, že si lehl na zem, aby udělal aspoň něco. Ten pocit následného klidu a v něm zůstal dodnes.

 Tentokrát tam ležel  dlouho, i poté, co uslyšel kroky z vedlejší místnosti.

„Elmo! Co tu blbneš?"

Elmo pootevřel jedno oko a spatřil svého otce vzhůru nohama, z čehož se mu zamotala hlava. „Je mi horko," zamumlal a zhluboka rozdýchával náhlý příval nevolnosti. Peter Meinhard zavrtěl hlavou. „Tvoje matka má pravdu. Jsi zralej na psychiatra."

„Protože je mi horko?"

Odpovědi se nedočkal; slyšel otce v kuchyni, jak zapíná kávovar, pak mletí zrnek, tekoucí vodu. Když se s kávou v ruce vracel zpátky do jídelny, ležel Elmo pořád na zemi. Zvedl se, až se mu zvýšil tlak. To už byl jeho otec znovu kdesi v útrobách domu. Elmo se schoval do svého pokoje a lehl si pro změnu na postel. Tmavě šedé stěny zvládaly vcelku úspěšně pohlcovat venkovní světlo, čímž vytvářely iluzi stínu. Rodiče mu za ponurý výběr barvy nejednou nadávali; Elmo byl s tmavou místností spokojený. Čas od času se opřel o pelest postele a na zdi koukal. Uklidňovaly ho. I teď, když se nedokázal soustředit na nic určitého.

Zvonil mu mobil.

„No?"

„Tak jdeš dneska? Prosím, pojď," kňučela Cheryl. Elmo si nemohl pomoct a obrátil oči v sloup. Na tu akci úplně zapomněl.

„Nejdu."

„Proč?"

„Nechce se mi."

„Tohle na mě nezkoušej. V šest jsem u vás, a buď mi otevřeš ty, nebo vaši. Vyber si, co je snazší." Zavěsila. Elmo měl sto chutí rozbít mobil o parkety, místo toho vyšel z pokoje a rozrazil dveře do pracovny. „Jdu večer ven," prohlásil podrážděně. Jeho táta se k němu ani neotočil, jen pokrčil rameny. „Bav se," zamumlal nezaujatě.

„To určitě."

V podvečer se naštěstí ochladilo natolik, aby se mohl Elmo zhluboka nadechnout a nezalknout se přitom. Bral si do ruky svetr, když konečně zazvonil zvonek. Na zlomek vteřiny v něm hrklo, že za dveřmi bude stát Orwell, ale byla to skutečně Cheryl, opět v otravně dobré náladě. „Můžeme jít?" zeptala se, přestože jen o pár hodin dříve ho vydírala, aby souhlasil. Elmo neskrýval podráždění, když přikývl a zavřel za sebou. „Můžeš mi říct, proč si s sebou bereš svetr? Všiml sis, kolik je stupňů?"

„V noci může být zima."

„Proboha, ty jseš někdy vážně divnej. Ale i tak díky, že se mnou jdeš, nebudeš toho litovat."

Lituju toho už teď, chtěl zavrčet, ale ovládl se. Místo toho zarytě celou cestu mlčel, což byl pro člověka jako Cheryl vyložené mučení. Když přišli k domu Riche Masona, měl Elmo skoro dobrou náladu.

Skoro.

Dům byl mnohem menší než Meinhardových, i tak se dal považovat za velký. V obývacím pokoji, kde se sešlo kolem patnácti lidí, však nebylo k hnutí. Většinu přítomných Elmo znal, protože s nimi i Richiem na několika takových akcích byl. Pár lidí neznal. Snažil se nad tou myšlenkou moc nestresovat. Sedl si na poslední volnou židli a nechal čas plynout. S Cheryl, Richiem a pár dalšími zašel na panáka. Pak si opět sedl. Poslouchal. Někdo vykládal příběh, po kterém místnost vybuchla záchvatem smíchu. Elmo neměl ponětí, o čem to bylo. Během večera se objevovali a zase mizeli další a další známé i neznámé tváře. Kolem jedenácti se mu z těch mas lidí motala hlava. Nevěděl, jestli je to z vydýchané místnosti, množství alkoholu nebo jeho narušenou existencí, ale měl pocit, že kolem něj vše doslova plynulo. Teklo, přelévalo se. A ten pocit se Elmovi přeci jen líbil; líbilo se mu nechal se unášet proudem.

A pak se všechno naráz zastavilo; jako auto na dálnici, které před sebou vidí hromadnou nehodu. Prudké sešlápnutí brzdy.

Ten parchant se mu musí snad zdát.

Netečně propaloval Orwella pohledem za to, že mu zkazil ten tekoucí čas. Chlapec mu pohled oplácel.

„Pojď za mnou."

„Proč?"

„Prostě... pojď."