Najednou se rozhostilo až příliš těžké ticho. Elmo šeptem prohodil: „Jsou doma?" Jako by na tom záleželo. Vloupali se do domu někoho cizího. Nevěděl, do jaké míry se znali s Orwellem. Možná vůbec. Měl se ho zeptat, jak to myslel, že to nejsou jeho nevlastní rodiče. Adoptovali oba sourozence jiné rodiny? A kde byli jejich skuteční rodiče? Těch osobních otázek bylo příliš mnoho a Elmo mu je nechtěl pokládat. Už teď měl ze všeho zamotanou hlavu. Napjatě se znovu rozhlédl po místnosti. Přespříliš čistý pokoj teď působil téměř sterilně; skoro jako nemocniční pokoj. Neosobně. Nedokázal si představit, že by tu někdo skutečně žil, spal nebo si četl. I přes hloubavé myšlenky postřehl, že mu Orwell neodpověděl na otázku.
„Padám odsud," zašeptal Elmo a ze všech sil se přitom snažil zklidnit dech. Pomalu vzal za kliku a otevřel dveře. Modlil se, aby nevrzaly. Na Orwella se už nepodíval, ale slyšel, jak za ním cvakl vypínač a dům se opět ponořil do tmy.
Elmo už se začal soukat do okna v přízemí, když se ozvalo klapnutí. Málem se mu zastavilo srdce. Otočil se a spatřil Orwella zírajícího do slabě osvícené lednice. „Co to kurva děláš?" obořil se na něj podrážděně. Orwell pokrčil rameny a začal se natahovat pro cosi v horní polici. Elmo zavrtěl hlavou a z domu se vytratil.
V bezpečné vzdálenosti od oken se zastavil a čekal na Orwella. Tomu trvalo dobrou minutu, než vylezl. Když k němu přišel dřív, všiml si, že drží v jedné ruce krabici s mlékem a v druhé mu balancovalo snad tucet tyčinek.
„Zbláznil ses? Vždyť si toho ráno všimnou."
„Nevšimnou," zahuhlal Orwell s plnou pusou. Pobavený výraz v jeho tváři naznačoval, že něco takového neudělal poprvé. Elmo se nechtěl nad morálními myšlenkami zaobírat, obzvlášť potom, co byl v podstatě účastníkem. Na chvíli zavřel oči. Co jsem to udělal, opakoval si neustále. Nedokázal se pohnout z místa. Byl si jistý, že si jeho chování všiml Orwell, ale nikdo z nich na to neupozornil.
„Tak půjdeš do toho se mnou?"
„Tohle všechno je celý moc... narychlo. Já nevím," zašeptal Elmo a chtělo se mu zvracet. Nevzpomínal si, kdy se mu přestala motat hlava poté, co odešel z Richieho domu. Pohlédl na hodinky, které ukazovaly čtvrt na tři ráno. Netušil, kam ten čas zmizel. Dokázal myslet jen nad Orwellem, jeho ztracenou sestrou a tím nejpodivnějším návrhem, co mu kdy kdo dal.
Orwell se navzdory bizarní situaci usmál.
„Jdi domů. Rozmysli si to. Pokud ti je to nepříjemný, nutit tě do toho nebudu. Vezmu si stopa nebo se tam za dva tejdny dotrmácím pěšky. Ale zároveň si myslím, že by ti čerstvej vzduch a nějaký to dobrodružství prospělo. Tak se nad tím zamysli. Prosím. Přijdu zítra v deset." Čekal, jestli se mu dostane odpovědi, přikývnutí nebo sebemenšího pohybu, ale marně. Tak pokrčil rameny, a s náručí plnou jídla z domu jeho sestry pomalým krokem odešel pryč.
Pro Elma to byly těžké chvíle.
Po celé cestě domů se snažil zpracovat, co za poslední dvě hodiny svého života zažil. Myšlenky na skutečný odchod z domova za účelem hledání zcela neznámé dívky, která dost možná nechtěla být ani nalezena, ho děsily k smrti, zároveň ale pociťoval záchvěvy adrenalinu. Za celý svůj život nikdy nic spontánního neudělal. Hodiny trávil googlením vlastního jména. A jak procházel dalšími a dalšími ulicemi s domy jedním jako druhý, nedokázal se zbavit zvědavosti, touze po neprobádaném.
Rodiče už spali, když se vrátil. Ve dvě hodiny ráno padl do postele a ani přitom nepomyslel na internet.
Vzbudil se o půl desáté. Se smíšenými pocity si dal sprchu a šel se nasnídat. V jídelně ani v pracovně nikdo nebyl. Na lince našel vzkaz, že jeho rodiče jeli na jakousi sešlost. Ještě včera se o tom ani nezmínili.
Možná právě to byl důvod, proč se rozběhl do schodů, vytáhl ze své skříně zelený batoh a začal do něj strkat oblečení. Navrch přidal nabíječku, sluchátka a peněženku. Při pohledu na těch pár sbalených nutností se mu dělalo špatně. Nevěděl, co ho čekalo. Se zachmuřenou náladou otevřel skleněné dveře knihovny a vyndal z ní starou knihu se zažloutlými stránkami. Taktak se vešla k ostatním věcem.
A tak najednou stál mezi dveřmi a opět se koukal na kudrnatého chlapce s vydutým nosem, tentokrát v suchém oblečení a sportovní taškou v rukou. Nikdo z nich dlouho nic neříkal, a tak na sebe pouze kývli. A mlčky se vydali na cestu.
ČTEŠ
This Is Green
Short Story"Myslím si, že ztratit se byla nejlepší možnost, jak se začít hledat," zašeptal Elmo. Orwell se jen zasmál. "Už bylo načase."
