The Thursdays

Úterý 3.9. 7:15

Koukala jsem se z okna autobusu, který mě znovu vezl do školy. Před čtyřmi lety jsem udělala přijímačky na střední a tohle měl být můj poslední ročník. Vlastně ani ještě pořád nevím, jak se mi to podařilo. Jako tedy samozřejmě, že jsem se učila, ale zároveň jsem se během učení několikrát rozhodla, že se na to vykašlu, budu bydlet u rodičů a přežívat z peněz, co bych vydělala na nějaké brigádě. S touhle myšlenkou jsem pokaždé skočila do postele, popadla knihu, která mi ležela na nočním stolku a začala si bezstarostně číst. Jenže pak došel do pokoje jeden z rodičů zkontrolovat, jestli se vůbec učím a byla jsem nucena splnit svůj slib a vydat se do vedlejšího města na střední.

Takže tam teď jedu. Na jednu ze tří středních škol tady ve městě. Opřela jsem si hlavu o okýnko autobusu a začala pozorovat okolí. Prvních pár minut tu byl jen les, ale teď se začaly pomalu vynořovat i domy. Divila jsem se, že poblíž takového zapadákova, ve kterém bydlím, bylo někdy postaveno hned několik středních škol. Tok mých myšlenek přerušil jev města, které postupně rostlo z těch malých domků, kolem kterých jsem projela před chvílí. Nevypadalo nijak zvláštně, prostě jen byly všude vedle sebe naskládány obchody se zbožím všeho druhu, a sem tam se objevil i nějaký ten panelák. Nezaujatě jsem zavřela oči a snažila se ještě na chvíli usnout. To se mi bohužel i přes veškeré mé snahy nepodařilo, protože autobus už přijížděl ke konečné zastávce, což pro mě znamenalo, že musím vystoupit z tohoto pojízdného obdélníku plného vydýchaného těžkého vzduchu a vydat se na další patnáctiminutovou cestu ke škole.

Vystoupila jsem ven a vykročila směrem ke škole. Cestu jsem si krátila poslechem hudby, proto mě ani nepřekvapilo, jak krátká mi doba mé chůze připadala. Prošla jsem hlavní bránou budovy a vydala se po písčité cestičce až ke dveřím, které jsem stěží otevřela a prošla dlouhou chodbou plné skříněk až k té své. Vytáhla jsem si z kapsy klíče, strčila je do zámku od skříňky a kopla do ní své červené tenisky, přezula se do pantoflí, pak jsem ji znovu zavřela, ani jsem se neobtěžovala ji zamknout a vyrazila nahoru po schodech. Asi v polovině cesty mě zastavila naše třídní učitelka, takže jsem si vytáhla z uší sluchátka, podívala jsem se jí do očí a čekala, co mi řekne. Oznámila mi, že vzhledem k tomu, že od nás ze třídy minulý rok několik lidí přestoupilo, a třída ve které jsem doposud byla, měla už tak malý počet žáků, tak nás zbylé přiřadí do ostatních tříd, protože tu stejně jsme už jen posledním rokem. Povzdechla jsem si, protože se mi nechtělo znovu podstupovat tu stupidní seznamovací věc, kde lidem oznámíte vaše jméno, věk, pár vašich zálib a pak vedle sebe pár let jen chodíte, sem tam si řeknete ahoj a to je maximálně všechno.

Došla jsem do třídy zaplněné z valné části holkami, které jsem většinou znala ze své bývalé třídy, nebo to byly takové ty povědomé tváře, co občas zahlédnete na chodbě. Posadila jsem se do třetí lavice vlevo a podívala se na displej svého telefonu. Přepnula jsem písničku a porozhlédla se po třídě. Úplně vepředu v mé řadě seděl blonďák, jehož vlasy mu díky jeho délce začínaly pomalu padat do očí. Měl na hlavě takovou roztomilou blonďatou palmičku. Pravděpodobně koukal do mobilu, takže si ani nevšiml, že jsem si ho pár minut prohlížela. Asi to bylo i dobře, nechtěla jsem tady na nikoho moc dlouho zírat. Hned za ním a přímo přede mnou seděl brunet, který kupodivu nekoukal do mobilu, ale do učebnice. Pomyslela jsem si, že to bude takový ten klasický šprt, který se chce hned první den zviditelnit svými znalostmi a stát se učitelovým oblíbencem. Zašklebila jsem se nad představou, že takovému člověku se pravděpodobně nevyhne žádná škola, ani třída a koukla za sebe na poslední lavici, v řadě, ve které jsem se rozhodla sedět. Spatřila jsem dívku s tmavě modrými vlasy, jejíž oči, které měly mimochodem stejnou barvu, jako její vlasy se setkaly s mými hned, jakmile jsem se otočila mým směrem.