The Thursdays

Čtvrtek 26.9. 14:35

Seděli jsme klasicky v knihovně a snažili se, si zapamatovat několik vět, které jsme se měli naučit do fyziky, kvůli zkoušení. Musím říct, že za posledních půl hodiny jsem to uměla už skoro celé a znuděně jsem si prohlížela nápisy na obálkách knih, které byly zastrčené v poličkách. Byli jsme tu všichni až na Aarona, od kterého vlastně ani nic jiného čekat nešlo. Nikoho z nás nejspíše nepřekvapovalo, že se nezúčastnil něčeho, jako je studijní kroužek. Nikdo z nás ani netušil, kde je. Pravděpodobně ani Gabriel ne, protože se o něm nezmínil jediným slovem a dokonce jsem je dnes ani neviděla spolu v pizzerii.

 Pomalu jsem se zvedla z pohovky, abych nevyrušila zbylé dva členy kroužku a tichými kroky se vydala k jedné z knihoven. Chvíli jsem pročítala názvy knih, až jsem jednu z nich vytáhla a podívala se na její obálku, která byla světle zelená, a podle obsahu se zdálo, že se bude jednat o nějaký klasický romantický příběh. Přesně tohle jsem teď potřebovala, něco jednoduchého, protože můj mozek po naučení zápisků z fyziky odmítal přemýšlet i nad něčím dalším. Sedla jsem si zpátky na pohovku a ponořila se do příběhu nějaké vysokoškolačky. 

Hodiny jsem od té doby moc nevnímala, což mi došlo až tehdy, co se zvedla z pohovky i Taylor a schovala svůj sešit z fyziky zpátky do tašky. Gabriel sešit stále zavřený neměl, ale taky se natahoval pro batoh, takže jsem si odvodila, že kroužek je u konce. Pro jistotu jsem zapnula telefon, abych zjistila, kolik je hodin. 14:44, kroužek končil o tři čtvrtě, takže bylo opravdu načase vyrazit zpátky domů. Zaklapla jsem knihu, znovu se zvedla z pohovky a vrátila knížku na stejné místo, kde jsem ji před chvílí vzala. Popadla jsem svůj batoh, hodila ho na záda a společně s Taylor a Gabrielem vyšla ven z kroužkové místnosti a následně i ven ze školy. 

„Tak se uvidíme zítra ve škole, zatím ahoj“ rozloučil se Gabriel, stydlivě se na nás usmál a vydal se směrem k jeho bytu. 

„Ahoj Gabe“ usmála se na něj Taylor a zamávala mu. Já se rozloučila též a společně s modrovláskou se vydala na autobusové nádraží, kde už na mě čekal autobus, který mě měl odvézt do mé vesnice. Taylor mě rychle objala, usmála se a odešla zpátky do města k paneláku, kde bydlela. Vybrala jsem si sedačku, na které ještě nikdo neseděl, a usedla na ni. Do uší jsem si nasadila sluchátka a sledovala z okna ubíhající krajinu, dokud jsem nedojela až domů. 

Na své zastávce jsem vystoupila a do tváře mě udeřil studený vítr, který značil příchod podzimu. Trochu jsem se roztřásla a rychlým krokem zamířila domů, abych zimě venku unikla. 

Zavřela jsem za sebou dveře pokoje, odhodila jsem svou černou bundu na židli a spadla do postele, ve které na mě už čekala rozečtená kniha. Okamžitě jsem ji popadla a začetla se. 

Uběhlo pár hodin a mě četba začínala už pomalu unavovat. Rozhodla jsem si ještě rychle zopakovat učení do fyziky a pomalu si jít chystat večeři, ale než jsem vůbec stačila rozepnout batoh, zazvonil zvonek. Očekávala jsem příchod jednoho z rodičů, takže jsem nevzrušeně došla ke dveřím a otevřela. Opět do mě narazil studený podzimní vítr, jenže tentokrát jsem se mu neměla jak ubránit, protože jsem si bundu nechala v pokoji. 

Přede dveřmi stála modrovlasá dívka a vedle ní Aaron. Vytřeštila jsem na ně oči a nezmohla se na jediné slovo, protože jsem čekala všechno, jen ne tohle. Aaron se nad mou neschopností cokoliv říct pobaveně pousmál a protáhl se kolem mě dovnitř. To mě probralo natolik, abych se zmohla aspoň na větu. 

„Co tady proboha děláte?“ vyhrkla jsem a zabodla svůj pohled do Aarona, který se už uvelebil na pohovce v obýváku. 

„Stačilo se zeptat tvých spolužáků, kteří s tebou ve třídě i minulý rok, kde bydlíš, nehledej v tom žádný stalking prosím tě“ odpověděl Aaron a líně se na mě usmál. Pohlédla jsem na Taylor a ta na mě jen nevinně zamrkala.