The Thursdays

Čtvrtek 5.9. 13:34

Stála jsem před dveřmi pizzerie, kde jsme se v posledních pár dní nacházely s Taylor snad každý den po skončení školy. Zatímco já jsem věnovala všechnu svou pozornost pizze, která mi v těchto podzimních dnech zahřívala ruce, Taylor koukala dovnitř budovy přes velká skleněná okna, aby zjistila, kdy se Gabriel uráčí zvednout a vydat se do knihovny. Opravdu nechápu, co na něm kromě jeho roztomilého vzhledu viděla. Z myšlenek mě vytrhl pisklavý hlas mé modrovlasé kamarádky, která se vedle mě najednou napřímila a ještě víc upřeně se zahleděla ke stolu, u kterého seděli dva kluci.

„Už jde! Měli bychom vyrazit! Máš to už snězené?“ vykřikla Taylor a natěšeně se na mě podívala. Dojedla jsem poslední zbytek pizzy, co mi zbyl v rukou a kývnutím jí pokynula, ať jde za mnou. 

Její boty na nízkém tlustém podpatku za mnou vydávaly takový tlumený klapavý zvuk a já přidala do kroku, aby naše čekání na Gabrielův odchod z pizzerie nevypadalo tak nápadně. I když mi připadalo, že všechny mé pokusy o nenápadnost byly marné, protože každý vnímavější člověk si nás musel před tou pizzerií všimnout. Mně to ale bylo upřímně jedno, protože jsem se s Gabrielem neplánovala začít nějak bavit a Taylor si to kvůli samému nadšení nejspíš ani neuvědomovala.

K budově školy jsme došly ani ne během pěti minut a k našemu štěstí jsme zjistily, že jsou dveře stále otevřené, protože v tuhle dobu uvnitř školy probíhaly různé studentské kroužky a taky doučování, které bylo nejčastěji zaměřeno na matematiku a taky nejvíce zaplněné. Potichu jsme proklouzly až do třetího patra, kde se nacházela knihovna. Zastavila jsem se u dveří, na kterých byl nalepený rozpis studijních kroužků  v nichž se scházeli žáci z jakýchkoliv ročníků a učili se tu. Někdy, když jim zbylo trochu času i urovnali učebnice podle předmětů, které bývaly tak často rozházené kvůli spěchajícím žákům, co si ráno na rychlo v této místnosti dopisovali úkoly. 

Po zjištění, že v tento den sem žádný studijní kroužek nechodí, jsem vzala za kliku a zhluboka se nadechla. Vůně popsaných stránek papíru mi okamžitě narazila do nosu a já bych si ji tu nejspíš ještě hodnou chvíli vychutnávala, kdyby mě Taylor nestrhla na křeslo vedle ní.

Pokusila jsem se udržet rovnováhu a dopadnout nějak měkce, abych neupoutala pozornost knihovnice a dalších dvou kluků, kteří měli úplně vyholené hlavy a hledali něco v hudební sekci. To se mi bohužel nepovedlo a já neomaleně dopadla do křesla při čemž jsem se ještě stihla bouchnout rukou o malý obdélníkový stolek oddělujíc tato dvě křesla od sebe. Taylor, sedící naproti mně se jen pobaveně zablýsklo v jejích modrých očích a neubránila se ani malému úsměvu, přičemž se její černě vybarvené rty lehce zvlnily směrem nahoru.

To knihovnice se už tak nadšeně netvářila, obě nás zpražila pohledem, který značil, že si opravdu nepřeje být rušena v čtení jedné z knih, kterou tato knihovna vlastnila a já ji plně chápala. Věnovala jsem jí omluvný pohled a rychle vytáhla z poličky za mnou 2 učebnice, jednu jsem podala Taylor a pohledem jí pokynula, ať aspoň předstírá, že se sem přišla učit. Už to vypadalo, že má kamarádka propukne v záchvat smíchu, jenže to se díkybohu nestalo, protože do místnosti vstoupil brunet v černé mikině, která měla ve výši jeho prsou žlutý potisk o pozitivním myšlení. Co je tohle sakra za člověka? Taylor úsměv ztuhl na tváři a začala po něm nenápadně pokukovat. V překladu do našeho jazyka z něj nespustila oči a nejspíš si ani neuvědomila, že se pořád usmívá. Gabriel z toho byl zřejmě v rozpacích, protože mu lehce zrůžověly tváře a na tváři se mu vyrýsoval nesmělý úsměv.

„Mohla bys mi prosím podat učebnici matematiky? Potřebuju se na zítřek naučit ještě nějaké vzorečky a propočítat na to pár příkladů“ zeptal se a podrbal se na zátylku.  Taylor se zajiskřilo v jejích překrásných modrých očích a ochotně mu požadovanou knihu podala.

„Tady to je, vlastně bych se na to taky měla podívat, takže bychom se mohli učit spolu“ zalhala modrovláska a s očekáváním na něj pohlédla.

Zrovna, když se Gabriel nadechoval k odpovědi si nás znovu všimla knihovnice. Její svraštěné obočí naznačovalo, že nás nejspíš zase okřikne za mluvení v knihovně, jakmile si však všimla učebnice matematiky a našeho tématu hovoru, nadšeně se na nás usmála a rychlým krokem se k nám vydala. Chudák Gabriel se tvářil poněkud zděšeně, a kdyby nás někdo z povzdálí sledoval, nejspíš by mu připadalo, že se nachází uprostřed nějaké komediální scény a ne na prahu knihovny. 

„Přišli jste založit studijní kroužek?“ optala se a nadšení v jejím hlase bylo přímo hmatatelné.

Dříve, než Gabriel stihl říct, o co vlastně jde se do toho vložila Taylor, která v otázce staré knihovnice nejspíše viděla příležitost, jak se častěji scházet s Gabrielem.

„Ano, zjistila jsem, že mi některé předměty opravdu nejdou a tady Gabriel by mně a mé kamarádce mohl pomoct s učením“ vysypala ze sebe rychle Taylor a já se pobaveně ušklíbla, protože jsem s učením opravdu pomoct nepotřebovala. Jenže můj úšklebek a Gabrielův zmatený pohled knihovnice úplně přehlížela a zatleskala rukama. 

„Když jste tu ve čtvrtek, tak předpokládám, že máte tento den po škole čas, takže si můžete vzít čtvrteční odpoledne v kroužkové místnosti“ oznámila nám.

„V čemže to?“ dostala jsem ze sebe zaraženě.

Knihovnice se rozhlédla kolem sebe, a když se ujistila, že nikdo jiný není poblíž, mávla na nás rukou na znamení, abychom se vydali za ní. Všichni jsme na sebe pohlédli v očekávání a čekali, co se nám stará paní chystá odhalit. Prošla kolem pultu, u kterého povětšinu času seděla a zašla do tmavé uličky, nad kterou se vyjímal nenápadný nápis sklad. Ani jeden z nás očividně nepochopil, proč nás tam vede, ale i tak jsme pokračovali v cestě. 

Netrvalo moc dlouho a ocitli jsme se před dvojitými dveřmi, které knihovnice trojitým otočením klíčkem odemkla, a nám se naskytl pohled na něco, co by každý knihomol považoval za ráj. Všude na zdech byly natisklé poličky plné knih od učebnic až po literaturu, o které by se mi ani nesnilo v naší běžné školní knihovně hledat.  Uprostřed pokoje byl malý bílý koberec, na kterém byly rozestavěny 4 pohovky a jeden stolek.

„Když u některých studentů vidím zájem založit studentský nebo čtenářský kroužek, odhalím jim tuhle místnost, ostatní studenti sem přístup nemají, protože u nich není znát snaha o vzdělání a nechápou krásu a moudrost, kterou knihy skrývají pod svými obálkami“ prohlásila pyšně a pohlédla na nás.

Nezmohla jsem se na nic víc, než na udivený výdech a fascinovaně jsem si začala místnost prohlížet.

„Vzhledem k tomu, že sem budete chodit ve čtvrtek, dostanete přezdívku Čtvrťáci. Stačí sem vždycky dojít, říct, že jste jeden ze Čtvrťáků a dostanete klíč. Ještě tu máme Úteráky a Páťáky, ale s těmi se tu nejspíš nepotkáte. Jediná podmínka je, že si budu muset zapsat vaše jména, abych si vás ze začátku zapamatovala, takže pokud s tím souhlasíte, stává se tahle místnost na celé čtvrteční odpoledne vaše“ objasnila nám knihovnice a my na sebe zmateně pohlédli. Ta věc s Úteráky, Čtvrťáky a Páťáky nám všem nejspíš přišla uhozená, ale v samém šoku z odhaleného tajemství knihovny jsme nebyli schopni jiné reakce, než omámeného přikývnutí.