Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Četla jsem už o různých úvahách, jak může vypadat život po smrti. Někde tvrdí, že nic takového neexistuje, jiní říkají, že se po té, co umřete, dostanete buď do nebe nebo do pekla, a spousty dalších teorií.
Žádná ale nezahrnovala to, jak moc poté bolí celé tělo, a cítíte vůni bylinek.
Nepřišlo mi to divné. Nikdo přeci neví, jak posmrtný život vypadá, jestli tedy skutečně nějaký je.
Až dokud mi nedošlo, že pod prsty cítím měkkou matraci. Dokud jsem neucítila lehkou pokrývku, co mi zakrývala tělo.
Podařilo se mi probrat se. Víčka od sebe opatrně odlepím, a na mé oči ihned zaútočí sluneční paprsky prosvítající oknem po mojí levici.
S rukou před obličejem, zakrývající tak světlo, se pokusím pomalu posadit a porozhlédnout se, kde to vlastně jsem.
Je to drobná, skromná místnost z jakéhosi kamene. Vypadá obyčejně, ale útulně.
Jsou tu dvě lůžka, z nichž na jednom teď sedím, stůl, dvě židle, pár skříní, krb a koutek, který odhaduji na kuchyň.
Po stěnách jsou natažené provázky a na nich visí několik různých druhů uschlých rostlin, bylin a dalších podobných věcí. Připomnělo mi to ty filmy, kde přesně tohle měli u sebe doma čarodějky nebo bylinkářky.
A následně na mě zaútočila paměť.
Před procitnutím mě přeci Nemesis probodla, já upadala do Darrenova náručí a pak...
To uvědomění mě dokonale probere.
Ta perla... Že by to fungovalo?
,,Tak už jsi konečně vzhůru." ozvalo se zprava. Ihned k dotyčnému stočím hlavu, abych spatřila postarší ženu v obyčejných šatech z hnědého, lněného materiálu a s bílou zástěrou kolem pasu. Měla již pár vrásek, ale nezakryla s jimi ten klid a laskavost, jakou její srdce oplývalo. A ještě něco na ní bylo dosti povědomé.
Ty šedé oči barvy bouře byly natolik podobné těm Darrenovým, že to nemohlo být jinak.
Musel to být jeho matka.
,,Jak se cítíš?" přišla ke mně blíž a položila mi své dlaně na čelo. Jejich povrch byl hrubší, než by se u žen čekalo, což značilo jen to, jak moc a tvrdě musela pracovat.
,,Trochu zmateně..." přiznám jí, ale zjevně nepojala žádné podezření. Dál se přívětivě usmívala a odstoupila ke zdi. Sejmula trs bylinek a přešla s ním ke stolu.
,,Měla jsi štěstí, že tě našel zrovna můj syn. Kdyby to byl někdo jiný, kdo ví, jak bys skončila. Možná i v žaláři... Dnes nikdy nevíš, co se těm urozeným zamane..." mumlala si spíše pro sebe, ale jako by chtěla, abych to slyšela.
