Cute boy [NamJinMin] CZ

3.

Jimin's pov:
Pan Hoseok byl strašně milý. Jenom si s námi povídal a vyprávěl nám příhody z jeho života.

Díky tomu hodina uběhla strašně rychle. Pak už mě čekaly další čtyři hodiny a domů.

Vůbec se mi nechtělo při pomyšlení, co mě tam čeká. Matku už jsem dlouho neviděl. Nejspíš utekla.

Bylo někdy v půlce čtvrté vyučovací hodiny, když někdo zaklepal na dveře.

Dovnitř vešel ředitel i se dvěma policisty.

"Omlouváme se za vyrušení hodiny, ale potřebovali bychom, aby pan Park Jimin šel s námi." Promluvil pan ředitel. Ihned se na mě podívali všichni. Sklopil jsem pohled a chtěl vstát.

"Vezmi si věci, Jimine." Promluvil pan ředitel a já ho poslechl.

"Asi jsi zlobil," promluvil Felix a celá třída se zasmála.

"Nech si kecy na později." Řekl pan ředitel a já šel za nimi.

Vedli mě do ředitelny. Šel jsem potichu s nimi.

V ředitelně, kde jsem nikdy nebyl, mě posadili na židli.

"Nechám vás tu o samotě." Řekl pan ředitel a odešel.

"Provedl jsem něco?" Zeptal jsem se.

"Naštěstí ne, ale tví rodiče ano. Chytili jsme tvého otce, jak v jedné samoobsluze krade alkohol. A tvou matku jsme našli mrtvou u vás ve sklepě. Podle všeho ji tvůj otec zabil. Věděl jsi o tom něco?"

Toto oznámení mě šokovalo. Nevěděl jsem o tom.

"Ne. Věděl jsem, že otec pije, ale nikomu jsem to neohlásil. A myslel jsem, že matka utekla." Odpověděl jsem upřímně.

"Dobře. Jelikož jsi nastoupil později do školy a 18 ti bylo, můžeš se vrátit domů. Bohužel ale nic po tvé matce nezůstalo. Je nám to líto."

Jen jsem přikývl. Nevěděl jsem co dělat.

"Příští týden tvého otce čeká soud. Je tvou povinností přijít. Musíme vyslechnout všechny svědky." Oznámil mi jeden z nich. Jen jsem přikývl.

Neměl jsem sílu mluvit.

"Dobře. Necháme tě. Přejeme ti hodně štěstí." Řekli a odešli. A já se rozbrečel. Neměl jsem už co skrývat.

Po nějaké době jsem vstal a odešel. I ze školy.

Nevěděl jsem co dělat. Byl jsem na pokraji zhroucení.

Došel jsem z domu, kde jsem si vzal svých pár věcí, které jsem nutně potřeboval. Deku, oblečení a věcí pro mé maličké já.

Měl jsem dokonce i našetřeny nějaké peníze.

Odešel jsem z domu. Nechtěl jsem tam být už ani minutu. Všechno mi to připomínalo chvíle, na které bych raději zapomněl.

Chvíli jsem se toulal bezcílně ulicemi, než jsem narazil na staré opuštěné hřiště.

Nevím, jak dlouho jsem byl už venku. Telefon jsem neměl. Začalo se stmívat. Ovšem rychleji než obvykle. Když na mou tvář dopadla kapka vody, pochopil jsem. Blížila se bouřka.

Rychle jsem si vlezl do malého dřevěného domečku a přikryl se dekou. Chtěl jsem nějak zamezit hluku z bouřky.

Začal jsem se třást s každou ranou. Když blesk udeřil někde kousek ode mě, byl konec.

Přestal jsem myslet čistě a začal se chovat jako malé tříleté dítě.

Když se mi tohle stávalo, většinou mi bylo kolem roku až pěti let.

Ještě víc jsem se zabalil do deky a usnul.

Jin's pov:
"Pane Kim, doprovodíte mě na oběd." Usmál se na mě můj šéf a já přikývl. Takhle to bylo pořad. Někde jsem ho musel vyprovázet.

"Ano, pane." Uklonil jsem se. "Mám zarezervovat stůl na určitou hodinu?"

"Ano, na půl dvanáctou. Děkuji."

Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že je deset. Ihned jsem zavolal do restaurace, do které chodíme.

Přesně v jedenáct jsme se vydali do restaurace. Byla od naší firmy půl hodiny autem. Nevím, proč zrovna tam. Nejspíš proto, že tam vařili dobře a on tu restauraci vlastnil.

"Musím s vámi něco důležitého probrat. Týká se to nás dvou." Usmál se.

"Povídejte." Řekl jsem, zatímco jsme čekali na jídlo.

"Nevěděl jsem, jak vám to říct. Ale už dlouho se mi líbíte."

Tohle mě zmátlo. Já se mu líbím?

"Ehm.. Nevím co na to říct. Taky se mi líbíte." Přiznal jsem.

Mé tváře nabraly růžovou barvu.

"Nechci na to jít rychle, ale... Mohl bych vás políbit?"

"Ano, prosím." Zašeptal jsem. A tak vstal a přitiskl své rty na ty mé. A já nemohl být šťastnější.
_____________________________________
Jelikož jsem v práci, tak dnes těch dílů moc nebude. :) Snad to nevadí. :)