Cute boy [NamJinMin] CZ

15.

Jimin's pov: 

"What if you weren't so depressed and
What if I wasn't obsessed with love
When we met maybe then it'd be different
You wouldn't be scared and I'd learn to listen, yeah" zpíval jsem si písničku od mého oblíbeného zpěváka Eric Nam. Wonder byla má oblíbená písnička a i když jsem moc anglicky neuměl, rozuměl jsem jsem každému slovu. 

Ta písnička sice nemluvila za mě, ale líbila se mi. To byl ten důvod, proč jsem si jí zpíval ve sprše. Kdybyste slyšeli Joona, asi by vám krvácely uši. Opravdu. 

Vylezl jsem ze sprchy a osušil se měkkým ručníkem. Byly to dva týdny od soudu a určení pravidel, trestů a odměn. Choval jsem se nejlépe, jak jsem uměl. Ale od té doby jsem nějak neměl chuť ani náladu se chovat jako dítě. Ve škole jsem se snažil ignorovat všechny spolužáky, kteří se na mě znechuceně koukali a hlavně Felixe. 

Byl čtvrtek odpoledne a já se vrátil ze školy. Měli jsme tělocvik, ale já se nechtěl sprchovat ve škole, i když mi Tae s Jungkookem nabízeli, že mě ochrání. Ale já je nechtěl otravovat. Raději jsem je odmítl a vysprchoval se až doma. Stále ve mně převládal strach z Felixe. Bál jsem se, že by si na mě mohl počkat a něco mi udělat. 

Převlékl jsem se do pohodlného oblečení a zasedl ke stolu. Začal jsem si připravovat na další den a dělat úkoly na ten den. 

Ani jsem si nevšiml, že u toho sedím celé odpoledne. Sešel jsem dolů do kuchyně, kde seděl Tae u nějaké knihy. 

"Dnes nejsi s Jungkookem?" Zeptal jsem se. 

"Nene, musí něco vyřešit doma s jeho rodiči." Řekl a já jen přikývl. 

"Chceš udělat něco k jídlu?" Zeptal se. 

"Vezmu si jenom jablko. Děkuju." Usmál jsem se na něj. 

"Jin bude doma za chvíli, myslím, že by nerad slyšel, že jsi od oběda neměl pořádné jídlo." Pozvedl na mě obočí. 

"Opravdu nemám hlad." Zakňučel jsem. 

"Víš, co máš v pravidlech?" 

"Vím, ale.." 

"Žádné ale." Přísně se na mě podíval. Zamračil jsem se a sedl si ke stolu. Se sklopeným pohledem jsem čekal, až mi udělá jídlo. Pravda byla, že ani oběd jsem nejedl. Ale to jsem mu nemohl říct. 

"Zlatíčka, jsem doma! A vedu návštěvu!" Zakřičel do domu Jin. 

Vešel do kuchyně i s neznámým klukem. Tedy alespoň pro mě. 

"Jackie!" Vyjekl Tae a pověsil se na něj jako koala. 

Podíval jsem se na toho mladíka. Někoho mi připomínal. Ale nevím koho. 

"Rád tě zase vidím, Jiminie." Podíval se na mě. Usilovně jsem přemýšlel, o koho jde. 

"Jsem jeden z těch policistů, co s tebou mluvil tehdy ve škole. Ten druhý byl Mark." Usmál se na mě mile a mě to došlo. 

"Ehm... Dobrý večer?" Tae přede mě položil jídlo. 

"Tykej mi." Usmál se mile. Já začal bez nějakého většího zájmu jíst. 

"Promiň, je poslední dobou vystresovaný ze školy." 

"Proč máte nějaká pravidla na lednici?" Zeptal se, až mi zaskočilo jídlo. 

"Víš... Jimin je maličký." Odpověděl popravdě. 

"Proč to říkáš každému? To jsem jako něco míň nebo co? Neznám ho. Mohl by si o mě myslet bůh ví co a ty mu to řekneš jen tak. Ještě když jsem v místnosti." Začal jsem křičet. Nevím, co mě to popadlo. Zvedl jsem se ze židle, prošel kolem nich, v předsíni si vzal boty a vyběhl ven. V tričku a teplácích. 

Nevěděl jsem, kam jít. Nakonec mě to napadlo. Půjdu na hřbitov za mou mámou. Od pohřbu jsem za ní nebyl. Cestou jsem si koupil v samoobsluze alkohol. 

Seděl jsem u hrobu a pil alkohol za druhým. Z očí mi tekly slzy. Proč to udělal? Copak to musí každý vědět, aby mě litovali? 

"Omlouvám se, mami. Že jsem nebyl synem, jakým sis přála. Mohl jsem tomu zabránit. Jen kdybych nemyslel na sebe a nebyl sobecký. Omlouvám se." 

S tím jsem si opřel hlavu o náhrobní kámen a zavřel oči. Sice mě obklopovala zima, ale já to neřešil. Alkohol mě zahříval. S poslední slzou na tváři jsem usnul. 

________________________________________________________________________________

Snad se vám díl líbil. Já se jdu věnovat návštěvě, která co nevidět dorazí. Hehe. :)) 

Anyways... Stan Eric Nam and ATEEZ, thanks. ♥