Cute boy [NamJinMin] CZ

14.

Jimin's pov:
Nastal den soudu mého otce. Zrovna jsem si na sebe bral nějaké slušné oblečení, když do pokoje vešel Jin.

"Opravdu nemám jít s tebou? Jsi si jistý, že to zvládneš?" Podíval se na mě.

"Neboj se. Kdyby něco, tak bych ti zavolal. Děkuji za ten telefon, ale nemusel jsi si dělat škodu."

"Kupoval ho Namjoon. A jemu jeden telefon nedělá problém." Usmál se na mě a přiblížil se. Pomohl mi uvázat kravatu.

"Ještě jednou děkuju. A už budu muset jít."

"Odvezu tě." Usmál se na mě a já neodporoval.

Nastoupili jsme do jeho auta. Cesta probíhala v tichosti. Vystoupil jsem s tichým pozdravem a vydal se dovnitř budovy soudu. Chvíli jsem bloudil, než jsem to našel. Můj otec seděl v poutech před dveřmi. Ani jsem se na něj nepodíval.

"Jimine. Je mi líto, co jsem udělal. Omlouvám se."

"Lítost si nech pro soudce." Vyprskl jsem. Měl jsem na něj vztek. Jak jen tak mě mohl mlátit? A zabít mou mámu?

Otevřeli se dveře a já vešel jako první. Podíval jsem se na soudce a uklonil se.

Soud probíhal hladce. Můj otec byl shledán vinným a byl poslán do vězení na dvacet pět let.

Úlevně jsem vydechl. Dalších dvacet pět let ho neuvidím. 

Vyšel jsem z místnosti a zavolal Jinovi, jestli by pro mě nemohl přijet. Cítil jsem se... volně? Nemohl jsem ten pocit popsat. 

Čekal jsem před budovou soudu. Přede mnou zastavilo auto, na jehož místě řidiče seděl Namjoon a na místě spolujezdce Jin. 

Nasedl jsem na zadní sedačky hned za Jina. 

"Jak to dopadlo? Povídej, přeháněj." Podíval se na mě Joon. 

"Dostal 25 let." Zamumlal jsem. Byl jsem unavený. 

"Alespoň tak. Jsi v pořádku?" Pravda byla, že jsem v pořádku nebyl. Nevím, co se stalo, ale i když jsem se cítil volně, zároveň jsem se cítil divně. Jako by mi pomalu docházelo, že jsem přišel o oba rodiče. 

"Já nevím." Popotáhl jsem. Vůbec jsem si nevšiml, že mi tečou slzy. 

"Za chvíli budeme doma a budeš si moct jít lehnout, dobře?" Jemně se na mě usmál Jin. Neměl jsem sílu na nic. Opřel jsem si hlavu o okýnko a zavřel oči. 

Probudil jsem se ve své posteli. Nejspíš mě kluci přenesli. Protřel jsem si oči a pomalu se posadil. Vstal jsem z postele a vešel do kuchyně, kde seděl Tae s Kookem. 

"Ahoj, Jiminie. Vyspal ses?" Oba se na mě usmáli. Jen jsem přikývl hlavou. 

"Máš hlad? Nebo chceš něco k pití?" Zeptal se Kook. Zakroutil jsem hlavou. I přesto, že jsem hlad měl. 

"Měl bys něco sníst." Snažil se mě přemluvit Tae. 

"Ale já nemám hlad, chápeš?!" Vyjel jsem na něj. 

"Co se tu děje?!" Přiběhl Jin v závěsu s Joonem. 

"Jimin nechce jít i když vím, jak hladový stroprocentně je. A křičel na mě." Zamumlal Tae se slzami v očích. Odfrkl jsem si. 

"Vážně bychom s tebou měli probrat pravidla." Zamumlal Joon. Nechtěl jsem to teď řešit. 

"Nemůžeme to nechat na později?" 

"Nemůžeme, protože v tomto domě neakceptujeme vynechávání jídla." Řekl Jin. Jen jsem přikývl a on odešel pro tři barevné fixy a jemně růžové papíry.