Together? CZ

Chapter 2

Po stopadesáté se procházím ulicemi. Ano. Jako každý den. A směr? Domov. Domov, kde mě zajisté nikdo nečeká. Blíží se konec školního roku a prázdniny, na které se těší každý jeden ten žák ze všech škol po celé republice, celém světě. Ne, že já bych byla výjimkou, ale tyto prázdniny mě trápí a budou trápit v tom, co budu dělat, jak budou zřejmě vypadat a zda-li pojdedu na ten tábor znovu a znovu se trápit. Znovu, jako kdybych šla dobrovolně vstříc smrti.

Zavřu za sebou starou bránku, zašmátrám ve své kapse u opotřebované bundy, strkám klíč nabarvený na zeleno do zámku, zezouvám své plátěné boty a jdu do našeho vcelku moderně zařízeného obýváku, kde sedí mamka a kouká na další díl své oblíbené kriminálky. V ruce má misku. Misku s brambůrkama.

"Ahoj." usměju se na ni.

"No nazdar," odpoví mi znechuceně. Poté se na mě podívá tázavým pohledem, "co se tak uculuješ?" začne na mě doléhat a změní hlas na tu hodňoučkou maminečku, která se o svojí dceru zajímá.

"Níc." začnu se pousmívat, "Jen jsem dnes měla dobrý den." ujistím ji v mé výpovědi. Však já ani nelžu. Je to pravda, dneska jsem měla opravdu hodně dobrý den.

"A co se teda stalo?" pořád vyzvídá a mě je jasné, že se z tohoto už nedostanu, "Tak to řekni."

"Prostě dneska, jak tam byla ta skupina, tak hráli Beatles a ptali se nás, abychom jim řekli alespoň jednoho člena z Beatles," pousměju se, "já to věděla a oni mě nazvali rockerkou!" začala jsem poskakovat po baráku, jak vypuštěná kdo ví odkud,  "A taky učitelka v klavíru mě chválila, jak mi to jde. Ani mi neujel autobus. Takže úplně nejlepší den." mám v očích jiskřičky. Pro mě je dnešek tím nejlepším dnem v mém pesimistickém životě. Prostě se už muselo stát něco takového, jako se dělo teď.

"Super." odpoví mi na moji sdělenou dlouhatánskou slohovku tónem, kterým mluví většinu svého času. Takový ten, že ji to nezajímá. Okay mami, jdu ti pryč z tvého dokonalého života. Dnes tedy není nejlepší den, no. Ale aspoň skoro nejlepší. Pousměju se.

Odcházím do svého zaprášeného a špinavého pokoje, "No fuuuj." mluvím sama se sebou nahlas. Poslední dobou na sebe nemám vůbec čas a taky to tak vypadá. Všechno se poté odráží na samotné osůbky. Jmenovitě? Mě. Stoupnu si před své velké zrcadlo. 'Vážně jsem taková zrůda? Tohle jsem vážně já? Ne. Tohle já být nemůžu. Odedneška se všechno mění!'  mluvím si sama pros sebe potichoulinku.

Od tohoto - pro mě, Alice - posvátného momenut, se Alice začala měnit. Se vším všudy. Naučit se smát a více se na sebe dívat. Nenechávat si svůj názor v mozku, ale nechat ho projít ven. Ven, na svobodný svět, kde každý člověk má právo za sebe mluvit a dávat najevo svůj názor. 

...

"Alice!" vytrhne mě z myšlenek moje máma, která už asi pětkrát řvala moje jméno z obývacího pokoje.

"Ano?" odpovím dost otráveně a znechuceně.

"Pojď sem, prosim tě..."

Jdu po našich rodinných točitých schodech přímo do obýváku. "Hmm...?" 

"Na jakou školu se teda budeš hlásit?" každodenní otázka. Dobře, dobře. Každotýdenní.

"Netušim. Chci na konzervatoř, ale na tu se, jak víš, asi nedostanu. No, prostě nedostanu. Ale přemýšlela jsem nad tou lesárnou." pokračuji v tradičním rozhovoru.

"Hrát zajícům v lese, jo?" směje se na celé kolo. Není to nic vtipného, to vážně ne, ale směju se s ní. Vypadám vtipně a začínám svoji dokonalou challenge aneb měním se každým dnem. Jsem vážně zvědavá, kam to dotáhnu. Zase skončím po týdnu? Nebo měsíci? No, asi už to tak vypadá.

"Ale to zas ne." směju se stále stejné situaci. A vlastně proč ne? Jen si to představte. Klavír. Les. A Alice. Dostávám další výbuch smíchu, "Já vážně nevím." už se jenom pousíváme nad daným tématem mé super budoucnosti.

"Už bys ale měla vědět, to víš?" dostáváme se na mé bolavé místo, "Vím." odpovídám tiše a pochmurně, až se mi z toho začnou z očí nořit malé kapičky. Ale nebrečím. Nechci o tom mluvit. Oni ví, co je můj svět, ale prostě proč mě podporovat, když stačí, abych šla na právničku a budou to mít hned zařízený než takhle kurzy na konzervatoř a hodiny klavíru. Odcházím s prachovkou nahoru. Znovu po točitých dřevěnných schodech, které tu ode mne mají dosti velké vzpomínky. Uklízení. Činnost, u které několik věcí alespoň na kraťoulinkou dobu zapomenu. Zapomenu na ty strašlivé věci.

Ale kuš Alice! Co ta tvá extra challenge? Zapomněla si? Odedneška se myslí pozitivně, rozuměla si? Usmívat a uklízej!

____________________________________________________________________________

Ehemech :D Nevím, jak to vidíte vy, ale sem sem se potřebovala dostat :D Teď už to snad půjde dobře.. tohle byli spíš seznamovky s tím, co tu bude (bude to hezčí ;) romantičtější :3)  Musela jsem vás dostat sem na toto místo a teď už to jenom pojede :) snad :) no, já sama nesnáším tyto proslovy autora a vždycky to přejíždím, takže konec :D Snad jsem vás neodradila :)) jo a peosívás komentujte o sto šest, jaký to je