Together? CZ

Chapter 3

"Elis?" promluví na mne známí hlas, "A-" zaskočí mi rohlík, když jdu s mojí spolužačkou ze svačiny, " Ano?" otočím se za hlasem a odpovím ji po mém velkém odkašlání.

"Nezabij se!" směje se - na celé kolo, "no, nechceš jít dneska k nám? Nikdo není doma a že bych vzala pár dalších holek a udělaly bychom si takovou menší párty. Přijdeš?" zaskočí mě její otázka. Už sto let mě nikdo nikam nepozval a teď tohle? Alice? Je to tou challengi?  "Jo, jasně. Moc ráda." vytvoří se mi úsměv od jednoho ucha k druhému a jiskřičky od štěstí v očích. Gratuluji, Alice. Doufám, že ti tohle dlouho vydrží.

Za pochodu řinčícího zvonku, který se rozléhá po celé už historické budově, se dopotácím s tou naší trojkou do třídy. Naneštěstí přicházíme pozdě. No, co už. Mohlo to být i horší.

...

*crrrr...* Mám zazpívat 'Hallelujah'? Konečně poslední zvonění pro dnešní den a s naší třídou obrovskou rychlostí letíme všichni do školních šaten. Samozřejmě nejsem výjimkou, akorát tu mám vedle sebe společnost,- Nelu, se kterou ještě doprobíráváme takové ty tajnosti, které jsme za celý den bohužel nestihly.

"...počkej, přečti si...jo, tohle." podává mi svůj chytrý mobil a já si čtu jeho přenádherně zamilovanou slohovku patřící jenom jí. 

"Bože, vy jste dokonalý...!" slintám nad tou sms-kou, "no však já vim.." zakření se vcelku pyšně.

"Achjo, mít takovýho kluka... hmm!" hrnou se mi z toho vodopády slin. Ale tohle na mne asi nečeká.

"Však ty se taky někdy dočkáš." dodává svojí větu na můj právě řečený výrok, "no..." zasměju se nad tím, protože tohle je dokonalý a kdyby mi tohle někdo napsal, tak nevím, jestli je to sen či realita a nebo jestli se dotyčný nespletl v čísle.

"No a..." obouváme si každá své boty, "takže žádný kluk u tebe?"

"Kdyby byl, tak to zřejmě rozhlásím školním rozhlasem." dostanu výbuch smíchu, "dlouho žádný nebude." ujistím ji.

"Ale ale." na tváři se jí objeví takový ten nepopsatelný xicht, až se chcete smát, "ty kecko!" naše hlasy se rozléhají po celé školní šatně a někteří studenti po nás hází nechápavé pohledy. Toho si nevšímáme a řechtáme se jako koně dál. "No nic, tak ahoj Elis." usměje se na mne nakonec, "Čau." pozdravím jí na rozloučení s obrovitánským úsměvem a vycházím ven. Až venku si uvědomím, jaký jsem měla den a pyšně si povyskočím a usměji se ještě víc. Vydělávám si sluchátka z kapsy, zapojím je do svého mobilu a  pouštím si proud té nejlepší hudby, kterou znám.

Když se přes celé naše město dopotácím domů, jdu přímo do mého pokoje a zasednu za můj elektrický klavír. Jemně jej pohladím, usměji se na něj, otevřu jej a zapnu jedním tlačítkem čímž se rozsvítí spousta dalších. Co může být lepšího než rozeznění celého mého ještě dětského pokoje tónami klavíru? To jediné, co mě dokáže vytvořit ještě větší blažený úsměv.