Together? CZ

Chapter 7

Vzbudily mne žhavé a ostré šlahouny velké žluté koule, pojmenované Slunce.

"Pane bože! Já jsem tak zlámaná." zařvala jsem na celé kolo po naší chatce, když jsem se pokoušela zvednout z tvrdé postele. Byla jsem ze včerejška ještě ke všemu rozlámaná a bolela mě hlava jako při kocovině, "Že ty jsi včera byla na honu? *zvuk vysávání lidí*" zasmála se Lenča.

"Mohla jsi nás aspoň pozvat na výřad." zakřenila se na mě Katka a vyplázla jazyk,  "Sorry, tak příště," odbyla jsem je touto vezvýznamnou větou. Čím víc mluvení, tím víc to bolí a nemám náladu na to, se tu vybavovat s někým, "poďte se mnou někdo na zuby." prohodila jsem nakonec ve zkratce.

"Tak pojď." usmála se na mě Léňa a šly společně směr umývárny.

...

"Holky dělejte! Budete dřepovat. Už máme být dávno na snídani." zahučela v mžiku udýchaná Káťa, která plnila rozkazy naší velmi milé vedoucí.

"Fczozhe?" pokusila jsem se otázku o asi čtyřech primitivních písmenek s plnou hubou od zubní pasty a obě jsme vystřelily přes celou rezervaci a zase nazpět k našemu oddílu pět.

"Dvacet. A obě!" řekla zhnuseně vedoucí Míša.

"Alice? Ty si dej dalších." štěkla po mně jedovatě. Už už jsem se schylovala k další otázce a na větu k  sebeobraně, ale radši jsem ji odbyla pyšně větou, "Myslím na svou postavu." a začala jsem dělat poctivé dřepy. Ona se jen pohrdavě na mě podívala a rozhlížela se, jestli jsme tu všichni.

"A kde je zase Honza?" tázala se dál a přitom strašně rychle rudla. Vypadala jako sopka, která do deseti sekund vybouchne. Já jí jen klidně s úsměvem ukázala na kluka stojícího za mnou.

"A ten druhej?" pomalu se klidnila. Naštěstí.

"My nějakýho ještě máme?" zeptala jsem se jí nevěřícně s pozdvihnutým obočím.

"Ano Elis." obrátila své jasně zelené oči a ironicky se usmála.

"Sis nevšimla?" řekl Honza, který tu byl, usmál se a chytil mne za ramena. Zvláštní pocit, ale nijak zvlášt mi to nevadilo.

"Konečně!" zahulákala na Honzu, který utíkal za námi s tipickou omluvou: "sorry." Honza, dejme tomu dva nebo ten hezčí, si na mé rameno položil hlavu a ruce z ramen obmotal kolem mého břicha. Honza jedna se jen na něj podíval vražedným pohledem.

"Jane, dáš si 50!" ječela po něm zuřivě Míša, "ale až v jídelně! Jdeme pozdě!!" Míša byla nervózní a rychlým krokem se dala do pochodu. Kolem mě se nahromádili kluci a Honza, ten hezčí, předváděl zvuk, který jsem včera předváděla a lechtal mě. Hmm.. Co tím myslí?

...

"Tak kam dneska půjdem?" zeptal se nás po vítězné vibíjené, kterou jsme vyhráli, vedoucí Kuba, "jdeme ke klukům ne? Takže za půl hodiny tam." zakřičel na nás při odchodu.

"Jdeš už za něma?" zeptala jsem se Hanky.

"Jojo, ty masožravko *ten zvuk*" smála se na celé kolo.

"Heeej!" též jsem umírala smíchy. Ale zase na druhou stranu, je mi to nepříjemný. Asi si to nechám patentovat. Nesnáším, když mě někdo kopíruje.

"Jdu s vama." přidaly se k nám i ostatní holky.

"Čauvec, kluci. Jdem za váma už teď." ujala se slova Lenča, "Hej. Chci se převlíct..." zakňučel jeden z nich a beznadějně si nás prohlížel.

"Tak se převleč, ne?" pousmála jsem se, "Joo, ty chytrá." ufrknul si při pohledu na mne a protočil svýma očima.

"Tak kluci, řekněte holkám..." podíval se zhrozeně na nás vedoucí Kuba, když přišel ke klukům a chtěl jim cosi sdělit, "aha,... už tu jsou. Tak pojďte všichni na trávník pod tu borovici, jsou teprv tři." v tu ránu jsme sborově všichni znuděně zamrmlali. Už jsme se nasáčkovali ke klukům a zase jít ven? A navíc jsem si své místo pěkně vybrala.

"Můžem spacáky?" domlouvala už Káťa, "tak jo." odsouhlasil nám Kuba a všichni si letěli pro spacáky. Svůj jsem si položila po velkém přemlouvání hned vedle Martina a vedle mě se přicpal Ondra.

"Tak vymýšlejte." nařídil nám Kuba a sám si šel spát.

Na patnáct minut se neozval ani jeden z našich hlásků. Kuba mezitím usnul a já měla čas přemýšlet. Ne nad naší scénkou, ale sama nad sebou. Zavřela oči a prokřupala své namožné tělo. Vzpomínala jsem na kamarádku, která je sice v jiném oddílu, ale umí tak luxusně masírovat...

"Nechcete mi někdo poškrabkat záda?" vyletělo ze mě najednou. Pane bože. Co jsem to zas řekla? Alice!!

To už jsem ale cítila Ondrovu ruku na mých zádech a škrabal mé záda tak, jak jsem vyslovila mé přání před malou chvílí. A to přání mi bylo vyslyšeno.

"Ale teď ty." řekl luxusně ospalým hláskem. Byl roztomilej. Službu jsem mu s radostí oplatila.

"Ukaž Ájo." usmál se na mě Martin a sedl si na můj zadek, odhrnul tričko a podprsenku opatrně rozepnul, "Nevadí?" zeptal se mě starostlivě a naklonil se ke mně.

"Nene," usmála jsem se, "nevadí." darovala jsem mu ten nejsladší úsměv, který jsem uměla stvořit. V tom mě začal masírovat. Bylo to strašně super. Děkuju Bože, že jsi mi nechal možnost, říct tuto nicotnou větu. Ale Honza, ten hezčí, se jaksi na něj divně díval, zvedl se a dokráčel ke mně. Odpálkoval Martina ze mě a sedl si na mě místo něj. Zvedla jsem trošku hlavou, abych na něj mohla pořádně vidět. Odhrnul si rukávy od košile a položil na mé zada jeho horké ruce, to už jsem ale musela zabořit hlavu zpět do mého polštáře.

"Bože, to je... luxusní." stačila jsem říct aspoň tuhle větu, která hovořila za vše. Mohla jsem cítit jeho úsměv a sama pro sebe jsem se taky pousmála, "Kde - kde ses to naučil?" zmohla jsem se na další vcelku, aspoň trošku, smysluplnou větu.

"Máma si dělala nějakej kurz, tak jsem se trochu něco naučil." usmál se a vzal jeden konec z podprsenky s tím druhým.

"Ne!" zastavila jsem ho a dotkla se jeho stehna, "prosím, pokračuj." škemrala jsem o další stisk jeho dlaní o mé záda. Nechal se přemluvit a znovu na mne sedl. Neodpustil si plácnutí po mém zadku. Když jsem byla zhypnotizovaná jeho dlaňmi, ani jsem to nějak extra nezaregistrovala a nevadilo mi to v tuto danou chvíli.

"Heej!" vyslovila jsem alespoň toto slovíčko a dál slintala nad jeho dokonalýma rukama.

"Tak jde se na chatky, ne?" vzbudil se z nenadání vedoucí Kuba, "takže ke klukům." zamrkal na nás a já tam stále nehybně ležela a tohoto výjimečného okamžiku si stále užívala.

"Tak jdeme, ne?" zeptal se s tím  nejkrásnějším hláskem, jaký jsem kdy slyšela, Honza.

Zamručela jsem ospale v nesouhlas a s úsměvem na tváři. On se ale nedal. Už podruhý bral konce mé podprsenky a zapínal je do sebe.

"Nee. Ještě nee..." kroutila jsem hlavou v nesouhlas.

"Pojď." stále s úsměvem mi dal jemnou pusu do vlasů, kterou jsem zřejmě cítit neměla. Cítila jsem se výjimečně. Škoda, že tato chvíle netrvala dýl. A s touto větou jsem se zvedala k odchodu do klučičí chatky.

______________________________
Tak teda nevim, nevim. Na tom textu se dá ještě tolik pracovat, ale asi mi došli slovíčka.. Byla bych však ráda za komentář.. Strašně moc prosiiim, děkuji moc :)