Together? CZ

Chapter 10

"Marti?" nesměle jsem zaskřehotala a zeptala se Marti, jestli můžu přijít za ní o radu, "No Elis?" když mě zahlídla stát ve starých pomalu rozpadajících dveří, vystřelila z taktéž rozpadající postele a prohlížela si mě se zájmem o mojí náladu a pomoci druhým, tedy mne v tomto případě, "A klidně jenom Em." pousmála se a já ji mohla úsměv oplatit.

"Tak už se posaď a povídej." hleděla na mne stále se zájmem vyklopit jí celé mé srdíčko. Upřímně, připadala jsem si tu i jak u nějaké věštkyně. Všude vcelku tma a nebylo to tím, že by byl večer a stmívalo se. Měly zataženo. Na stole měla karty... "Trápí tě nějaký kluk? Potřebuješ pomoc?" starala se o mně. Ani nevíš, jak tě mám ráda Em a jsem ti za tohle všechno ráda.

"No víš..." zkoušela jsem ze sebe vydat aspoň jednu hlásku, které by dohromady poté dávalo celé slovo, "já vím, že už jsou jenom dva dny do konce tohoto luxusního tábora, v životě se už asi neuvidíme a tak, ale i tak bych to chtěla zkusit." odmlčela jsem se a dívala se přitom do země zaujatě prohlížejíc své okopané tenisky. Když jsem znovu zvedla hlavu a podívala se do jejích černě havraních očích, které jakoby plnila sama tma, naznala jsem, že bych měla s proslovem pokračovat. "Víš, asi ho mám vážně ráda, pořád se to zlepšuje, jsme pořád spolu..." usmívala jsem se při výkladu o něm. O jednom dokonalém človíčkovi, ale najednou mě přerušila Em, "Počkej, počkej. A pro ujasnění je to, ... kdo?" musela chvíli počkat než jsem se odhodlala jí jméno dané osoby prozradit.

"Honza." polkla jsem na sucho, "Od nás. Z oddílu." rozzářily se jí radostí oči. Podívala jsem se na ni nechápajícím pohledem a vyzývala ji k odpovědi, co si o tom všem myslí.

"Pane bože. Vážně?" koukala na mě s otevřenou pusou malinko našpulenou k písmenu O, ale zároveň se usmívala. Musela jsem taky vyjádřit náladu na její odpověď a zvedla jsem prudce koutky, "Všichni cosi pořád říkali, že je to Martin a on je to Honza?"

Zasmála jsem se nad tí to tvrzením. Neříkám, že to tak nevypadalo, to ne. Vlastně jsem tak nějak tušila, "Ne, ne." zakroutila jsem s úsměvem hlavou v nesouhlas, "Jsme jen dobří kamarádi, ale vlastně jsem tohle i čekala. Je s ním sranda, ale Honza je prostě Honza." ujasnila jsem situaci.

"Tak on Martin je pěknej, ale..." zasmála se, "ale. No a Honza je sive o trochu míň hezčí, ale má velké srdce, kterým miluje." zaskřehotala samou láskou.

"Jo, já vím." usmála jsem se, "Ale, no nevím. Je moc pozdě, víš co. Měla jsem za tebou jít dřív, teď s tím nic nenadělám." podívala jsem se na podlahu se smutným pohledem na obličeji.

"Elis. Řekni mi, prosim tě, za kým jsi teď sakra přišla. Jdeme." vzala mě za zápěstí a táhla mě na druhou stranu tábora, "Mají teď zkoušku." podívala se na mě a mrkla na mě s pousmátím.

"Děláš si ze mě prdel?" šla jsem do mírného předklonu a vyvalila mé pocity najednou. Srdce mi bylo jako o závod, "Nemůžu tam jít, co tam budu dělat?"

"Elis, neboj. Budu tam s tebou. Za zkoušku nic nedáš." opět na mne mrkla, "Kdyžtak si alespoň zahraješ na lesnici a nebo jenom strávíš další krásnou chvilku s ním. Nic se nemůže stát. Budu ti radit, neboj." uklidňovala mě a nadále mě táhla na veliký plac. No tpč. Mlela jsem si stále v hlavě. Asi budu mít zástavu srdce. Co to sakra vůbec dělám?

Když Honzův pohled zpočinul na mé samotné osobě a Em, dostala jsem chuť zvracet. Ne z něho. Z toho všeho, co teď dělám. Dostala jsem trošku bolení břicha a začala jsem se třást zimou, i když bylo kolem třiceti stupňů. Bože, a už je to tady. Já se tu zhroutím! Chtěla jsem Em probodnout, spálit ji, ukamenovat, roztrhat na malý kousíčky a všechny je v nějaké hnusné nádrži utopit, a nebo prostě cokoliv jiného, jenom abych mohla odejít. A prosila bych bez trapasu. Bohužel srdce a touha po něm vydávala signály nohám a svalům v obličeji pokyn k chození a k usmívání se.

"Ahoj. Jdeme za váma si vás poslechnout, jestli teda nevadí." přivítala ostatní kluky a objasnila se smíchem v hlase tuto, pro mě, trapnou situaci.

"Jasně." odsouhlasil Honza a usmál se na nás. Mezitím, co si zkoušeli něco zahrát jsem se přesunula k zábradlí u chatky a opřela se o něj, "Tak vidíš, nebude to zas tak zlý." pošeptala mi do ucha Em a trošku mě pošoupla, abych udělala kdyžtak místo pro něj. Usmála jsem se. Je sice strašně pěkný, jak se o mně stará, ale těch dvacet sekund než mě sem dotáhla, bylo na zabití. Jestli ne ještě na něco horšího! "Hej, můžu si půjčit lesnici?" a naschvál se ode mne odtáhla, aby si všiml dotyčný, kvůli kterému tu jsme, jak tam sedím sama. Blbka. Ani nevím, jak se jí to povedlo. Šel ke mně a sedl si za mnou na zábradlí. Koutky mi cukly.

"Ss, s." slyšela jsem nějaký zvuk a ohlédla jsem se za ním. Em mi dávala další pokyny. První znamení bylo, že si vedu skvěle. Ne, to ty Em. Jsem ti vděčná. A ten druhý znak, aby jsem se k němu posunula víc. Udělala jsem grymasu ve stylu, že tohle prostě neudělám a že toho po mě chce prostě moc. Ale srdce vydalo rozkaz se pošoupnout. Aspoň trošku. O malilinkatý kousíček blíž k němu. Občas si říkám, na co si tu hraju, co to tu nacvičuju...

Chytl mě za ramena a podíval se na mě. Bože, Em. Usmála jsem se pro sebe. Ostatní kluci to vzali tak, jak to na první pohled vyzařovalo, ale asi jen a bohužel z jedné strany. A to z mé. Má záře lásky je oslepila. Začali nás popichovat aneb lechtat. Prostě jim to narovinu došlo. Blbci, achjo. Zasmála jsem se nad nimi. Bohužel se přidal i Honza a začal mě škádlit a lechtat.

"Nech toho!" dusila jsem se smíchem a snažila se vyprostit z jeho medvědího objetí. Když se mi to povedlo, začala jsem ho lechat naoplátku zase já, aby toho nebylo málo. Nezabíralo to. "Heej! Jaktože nejsi lechtivej?" upřímně, jsem z toho byla smutná. Zkřížila jsem si ruce a začala si hrát na malé děcko, které chce novou hračku. Vsadím se, že kdyby podemnou byla zem, tak bych si ještě trucovitě dupla nožičkou.

"To musíš takhle." řiknul na mě jeden trubač a začal ho lechtat. Nevydržel nátlak a začal se smát.

"Jak si to udělal?" chtěla jsem znát jeho tajemství, protože ani při dalším pokusu se nezasmál, "Musíš pod žebrama." zkusila jsem to tedy znovu. Už, už skoro to nevydržel, ale zařval na nás jakýsi člověk, že už je asi patnáct minut nástup a kde že jako jsme.

"Cože?" rychle jsme vyskočili a utíkali dolů. Ta osoba měla bohužel pravdu. Měli jsme několikaminutové zpoždění. Zašla jsem ještě rychle k vedlejšímu oddílu, říct Em, že jí na stotisíckráté děkuju, "Alice! Sem!" poslušně jsem tedy došla k Míši. "Dvacet! A dozadu!" při jejím pohledu mě přejel mráz po zádech. Znovu. A znovu. Stále dokola. Ten její jednovatý výraz. Asi se moc bavím. Asi mám stále kluky okolo sebe a ona žárlí.? Nevím. Je to vlastně otázka, nebo jsem si tím tak jistá?

"Hahaha. Vy taky?" Šla jsem za skupinkou klikujících a dřepujících. Při pohledu na ně jsem musela vyprsknout smíchy a ukázat si na ně škodolibě ukazováčkem, "Alice?! Dalších a dělej!" protočila jsem oči, aby to ještě stačila vidět a znovu zopakovala větu: "Myslím na svou postavu." odfrkla jsem si a dále poslouchala hlavního vedoucího s namáháním mého ztuhle líného těla při dřepování.

...

"Ke klukům!" zavelela Míša a my jako stádo buranů poslechli její příkaz. Najednou za mnou doběhl Honza a zezadu mě polechtal. Jako na zavolanou došli i ostatní a zopakovali jeho reakci, když ke mně přišel. U jejich chatky mě vzal za zápěstí a táhnul na vrchní postel. "Chceš poškrabkat záda?" tázal se mě skoro na každodenní otázku a já jen kývla hlavou.

...

Po uplynulé době si ji vyžádal i on a v tu ránu ležel vedle mě. Byla jsem tedy nucena zvednout svůj zhnilej lenošnej zadek a oplatit mu to. Inu, začala jsem. Cosi nesrozumitelného žvachtal a nakonec jsem mu přece jen něco z toho žvachtlu rozuměla,: "Jsi boží." zvedl ruce k výšce mého zadku, chytl ho a přejížděl od něho až k nohám a znovu na zpátek. Usmála jsem se pro sebe a rozzářily se mi oči štěstím. Viděla jsem jeho obličej, ty grymasy, které říkaly, jak se mu to líbí a užívá si tohoto významného momentu. Byla jsem šťastná. Jako nikdy předtím.