Together? CZ

Chapter 5

Tři týdny. Týden. Pět dní. Čtyři dny. Dva dny.

"Elis? Máš už zbaleno?" pořvává na mě máma, nedočkavá toho přesvatého momentu, kdy mě vykopne na letní tábor.

"Ne." odvětím jí krátce poslouchajíc písničky podobného žánru, jako je moje oblíbená skupina.

"A balit si hodlaš jako kdy?" cítím jak pozvedla obočí. Dělá to totiž vždycky, "už du." "no jen aby." nechá mě máma, ať si dělám cokoliv. Nechtěně zvednu svůj línej zadek a jdu si balit. Jak otřesná práce.

Den. Jedna noc. Hodina. Půl hodiny.

"Alice dělej!!" řve na mě otec, že už bychom měli vyjet, "Jo!" zavřu opět na něj, "Už nehrej na ten klavír a dělej!" pokračujeme v pořvávání na sebe. To je strašný jak na sebe pořád řveme a raplíme z každé blbosti.

"Musím se rozloučit." řeknu libým hlasem a naposled se na svého miláčka usměji, pohladím, opatrně zavřu, prohodím na něj naposledy své modré očka a cupitám si to po schodech dolů. "Pojď už." odkývám na tuhle větu. Obuji si své plátěné tenisky, spravím si padající kalhoty, podívám se naposledy do zrcadla a jdu do našeho rodinného auta. Beru si své černé sluchátka a strkám si je do svého mobilu. Jdu do aplikace s písničkami do sluchátek mojipro mne nejlepší hudbu.

Auto otec nastartuje a vyráží na silnici z garáže. Smutně koukám z okna a pozoruji krajinu pohybující se kolem mne. Proč tam sakra musím jet? Bože, nechci tam. Běhají jako splašené mé myšlenky. Alice po dlouhé době pořádně znuděná.

Bohužel či bohudík jsme dorazili na určené místo. Pozdravím a pousměju se na některé vedoucí, kterépři mé registraci potkávám, "Dál už musíš sama." usměje se na mě Ivet a naši mě tam nechají samotnou. Zhluboka se nadechnu, podívám se před sebe, vezmu věci a udělám první krůček ke svojí chatce. Třináct. Tedy doufám, že Ivet řekla třináct. Dojdu na velký plac, kde jsou rozestavěny chatky. Jedna vedle druhé.

"Elííííííís!" řve na mě z dálky má kamarádka. Bože, aspoň že ta už dojela. 

"Čauko," usměju se na všechny ty táborové slepice předstírajíc velkou lásku k nim. Ze začátku se tvař aspoň přátelsky, Alice, i když všichni ví, jak to bude celých těch čtrnáct dní vypadat. Opakovala jsem si stale v duchu a s obrovským úsměvem na líci.

No jo. Jak jinak. Začíná tábor. Všechny holky se přidají do tohoto grupáče a jsme všechny velký kamarádky. Ano, i já osobně se tohoto sletu zúčastnila. Smějeme se. Nejsem výjimkou. Děláme srandu. Život je prostě růžovej. Jak jinak. Alice? Nezapomeň na tu challenge.

V dáli si pak jedna dívčina všimne druhé grupky. Klučičí. Jdou k nám. Asi si obejít, které maso tento rok chytnou. V téhle skupince je i Mirek. Samozřejmě, tam ten kamarád. Projdou kolem nás, "Ahoj." špitnu dost nahlas, aby to stačil zaznamenat. Odezvy se ale nedočkám. Tak jo, jak chceš. Musím se nad tím zasmát.

"Tak už to rozpustíme holky, ne?" řekne jeden vedoucí směrem k nám holkám takovým tím gayovským hlasem. Musíme se nad ním alespoň zachechnout, "ale vážně už pojďte. Jděte každá do svého oddílu, ano?" zamrmláme, ale postupujeme podle pravidel, které jsme dostaly.

"Leni? Seš se mnou a Terkou?" zeptám se Lenči, která vchází do mé chatky a usuzuju podle toho, že asi teda budeme spolu.

"Jojo." pousměje se na mne, "Zvopakujeme minulej rok?" směju se na celé kolo při vzpomínkách na to, jak jsme byly společně v manželské posteli.

"No Ali teda." též se směje, "Tak už pojďte!" pobízí nás Terka. Možná, že to bude vcelku dobrý rok. Naivita stoupá.

________

Omlouvám se za pauzu, ale někteří lidé ji asi už ví. Byla zapsána na mém blogu aneb silluety.blog.cz no a ve zkratce.. neměla jsem moc dobrý období. Strašně moc se toho změnilo a tak jsem se chtěla uklidnit a doufám, že ten rapl co mě chytl mě nezůstal a neodráží se i na mém stylu psaní.. Budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jestli má cenu vůbec pokračovat, protože vím, že ze mě spisovatel nikdy nebude :D Aj učitelky to říkaly, každopádně doufám, že jste si to aspoň užili a žádnej propadák to nebyl ;)