Together? CZ

Chapter 4

"Tak jsem tě tam přihásila." řekne mi máma súplným klidem v duši.

"Co- cože?" zaskočí mi. Jak mě tam nakonec mohla poslat? Stěžuje si, jak strašně moc utrácíme, ale teď tu vyhodila čtyřitisíce jen tak do povětří!

"Prostě jsem tě tam přihlásila. Však kdyžtak to budeš mít naposledy. Ať si těch myslivců ještě užiješ. Neříkala si, že se ti tam minule docela líbilo?" hrne na mě tolik vět, že nedokážu pochopit ani jednu. Jak mě tam pohla přihlásit?

"Jak si mě tam mohla přihlásit?" opokuji stále dokola jednu a tu samou větu s otevřenou pusou zírajíc na svoji matku, "Sice to bylo minulej rok docela dobrý, ale já tam už nechci jet! A říkala jsem ti to několikrát." zuřim. No bodejť!  Kdo by z tohoto nezuřil? Ach jo, mami.

"Tak jsem na to zapomněla. A jednou ti to přece neuškodí ne?" stále na ni zírám. V hlavě se mi nahromadí tolik vzpomínek a tolik věcí, které by se mohli stát. Aneta mě zabije. Třetím rokem? Nesnesu ji. Ona mě nesnese. Tenhle rok moji psychiku a poslední hrstku sebevědomí pohřbí. Naživo. 

"Zvládnu to." otřesu se už při tom pomyšlení na ni. Na Anetu. Na ostatní. Vyslovení této věty mi dalo práci. Vím, jak to totiž bude. Nikdo se mnou, já s nikým. Dokonale strávené prazdniny. Dokonalých čtrnáct dní. Jestli to zvládneš, Elis, budu ti po několikáte gratulovat. Odcházím nahoru do mého malého zatuchlého pokoje. Kouknu se do svého velkého zrcadla. Zadívám se do něho a koukám se na osobu stojící v něm. 

"Pane bože, pane bože!!" otočím se a spadnu do měkké postele, kde takhle ležím asi pět minut středoevropského času. Poté otevřu oči své vlhkém a zadívám se do borových skříní, které jsou napravo od místa, do kterého jsem před pár minutama spadla, "To snad ani nemůže být pravda." řeknu s klidným hlasem, zavřu těsně své oči, chytnu peřinu a přetáhnu ji přes sebe s tím, že mě peřina vezme zpět do svého království, kde je jenom štěstí, láska, zdraví a přátelství.

____________________________________________________________________________

Konečně! Dnes bude poslední zvonění tohoto školního roku a můžeme se znovu rozběhnout do svých domovů a školu na dva měsíce s klidem vypustit z hlavy. Ano, začaly nám letní prázdniny.

Šla jsem jako vždycky poslední do naší velké předsíně, kde jsem si obula své látkové tenisky podobné Converskám, skontrolovala všechny věci, abych zase něco nezapomněla jako minulý rok a vydala se s obrovským úsměvem na tváři ven. Směr základní škola. No sakra. Nemám kytku. Naštěstí jsem byla pár metrů před naším domem, takže to nebylo zas tak hrozné. Měla jsem štěstí. Po třetí tohle už nemůžu dopustit! Jsem velký sklerotik.

Kouknu na mobil s hodinama. Bože, už zase nestíhám. Alice, ty si vážně činíš. Poslední den ve škole a ty toto. Musela jsem se rozběhnout. Celá zadýchaná jsem se už po zvonění dobelhala do naší třídy.

"No joo, Alice zase poslední." řekne přísným, ale rozesmátým hlasem má třídní učitelka, "Nemůžu za to..." odvětím smutným hlasem a sedám si dozadu za klukama na volnou židli. 

"Eliiis!" zařve na mne přes celou třídu můj spolužák Matěj s otevřenou náručí a pusou. Usměju se na něj a vřele ho obejmu.

Posadím se na židli a čekám netrpělivě na své jméno. 

"Takže, dále tu mám... Alici, tak pojď." konečně řekne mé jméno a já se zvednu ze židle, vezmu žákovskou knížku, kytici a kráčím si to přímo za naší třídní paní učitelkou, "No, vidím, že lepší to bylo v pololetí, ale určitě se to další rok zlepší, že?" povykládá celé třídě snad můj celý životopis a já jenom přikyvuji, "takže ať se ti další rok daří, užij si prázdniny," naváže přímí oční kontakt. Je mi to nepříjemné, a proto uhýbám pohledem, "nic si neudělej a zlepšíme to, ano?" stále přikyvuju, "tak gratuluji." popřeje mi, i když není k čemu a já jí za odměnu či neodměnu dávám kytici a žákovskou knížku. V abecedě podle přijímení jsem poslední. Uff. Naše milá mladá učitelka nám popřeje krásné letní prázdniny a vypouští nás na chodbu, kde už jenom čekáme na pana školníka, aby nám odzvonil deváťákům poslední den na naší škole. Vždy je to takové trošku dramatické a spousta lidí u toho brečí.

*bim, bam* slyšíme všichni na druhé straně chodby a všichni se nahrnou dopředu, aby viděli, jak jdou deváťaci jako každoročně. Už si představuju, jaké to bude asi za rok pro nás. Budu brečet? Nebo se smát jako blbec? Kdo ví... Celý ten průvod devátých tříd brečí. Dokonce i někteří kluci, ale najdou se i takový, kteří se smějí jako právě ti blbci. Naši vlastně už bývalí šampónci školní.Projdou kolem nás a celá škola kráčí za nimi po schodech dolů až ven, kde se všichni objímají a brečí. Ne, tohle vážně pro mě není a hlavně nikoho moc neznám. Projdu kolem těch skupinek a jdu si to přímo domů. Můj domov. Konečně. Žádná škola. Ale... co je vlastně lepší? Zemřít ve škole nebo na táboře? Toť je otázka. Začínám znovu přemýšlet o táboře a skládat plusy a mínusy. Už jenom tři týdny. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne.