Pravidla života

Pravidlo 18. neměj velká očekávání

Několik dnů se nic moc nedělo. Rick zůstal doma, protože byl nemocný a já
se snažila zůstat klidná a pracovat. Čekala jsem na e-mail, dopis nebo osobní příchod Tintoretta. Pořád nic. Ale těšila jsem se z myšlenek na svatbu. Vybírala jsem si šaty a Ann mi samo sebou pomáhala. Sice na dálku, ale i tak. Od té doby, co se se svou famílií přestěhovala, jsme spolu mluvily jen málo. Takže jsem měla radost.
Budík mi zazvonil brzo ráno. Já ho jen zacvakla a dál ležela se zvláštním pocitem. Uslyšela jsem cinknutí. Otevřela jsem obrazovku svého iphonu a podívala se na doručenou zprávu. Byl to e-mail od Thomase. Chtěl se sejít. Hned. Něco jsem na sebe hodila, upravila se a šla. Už na mě čekal. Netvářil se moc přívětivě. Posadili jsme se. ,,Slečno Rossová,..kde mám začít? Jste opravdu milá, krásná a talentovaná osoba...ale....jste nedochvilná a nespolehlivá. Na vaši pozici jsme zkrátka vybrali někoho jiného. Je mi to líto..." ,,O..aha..dobře..fajn..jo...jasně..je to kvůli té schůzce? Já se omlouvám, já vím, že jsem tu byla pozdě..." ,,To také, ale máte i jiné nedostatky...Je problém, že jste amatér.. Nemáte uměleckou školu.. A nedodržujete termíny.. To mi připomíná, že tento ateliér už není váš. Měla jste zaplatit před týdnem. Dnes to tu musíte vyklidit." Seděla jsem s pusou dokořán a nezmohla jsem se na jediné slovo. ,,Přeji vám do budoucna hodně štěstí. Na shledanou." ,,Na shle." řekla jsem skoro neslyšně. Otupěle jsem vyklidila své věci a rozloučila se s ateliérem. Ještě jsem pořídila pár fotografií a vydala se domů. Stále jsem to nechápala. Bez ateliéru jsem byla bezmocná. Práce doma v horších podmínkách by mi nevadila, ale ateliér nesl mé jméno. Bez něj jako bych neexistovala. Byla to část mé duše i reklama. ,Bože! Ten hajzl! To není fér! Nejdřív řekl, jak jsem skvělá a pak mi vytkl půlku mých vlastností. Ahaa, tak takhle dávaj ti kravaťáci padáka! A že prej hodně štěstí do budoucna! Zmetek!" šrotovalo mi v hlavě. Když jsme přišla domů, snažila jsem se uklidnit a nemyslet na to. Kvůli Rickovi. Ale v momentě, kdy jsem otevřela notebook na sociálních sítích, začalo to ve mně pukat i vřít. Popisek nad mou a Thomasovou fotkou: ,,Známý umělec odmítl Rossovou, která je teď na ulici.. Kdo nahradí její místo?" a pod ním miliony odporných komentářů.
Otevřely se dveře a já se snažila zahnat slzy v očích. ,,Ahoj lásko." zachraplal Rick a já se na něj jen usmála. Přišel blíž a opatrně mě objal. Ani nevěděl, jak moc mě to utěšilo. ,,Jen si zajedu do práce pro nějaké dokumenty a tak. Abych mohl alespoň trochu pracovat z domu." ,,Dobře."
Pohled Ricka:
Nasedl jsem do auta. Hlava se mi motala, ale cesta to nebyla dlouhá. Nastartoval jsem a vyjel. Na křižovatce jsem zastavil. Zasnil jsem se. A za hlasitého troubění aut si uvědomil, že mám jet. Přede mnou byla ještě jedna křižovatka. Myslel jsem, že mi pukne hlava.. Obraz se mi zamlžil, já si spletl brzdu s plynem a pak už jsem viděl jen tmu....

Další kapitola je tu!
Zase za tyden.
Čs.