Pravidla života

Pravidlo 17. neztrácej naději

   ,,Tak a je to tady! Dneska je den s velkým D." řekla jsem usmívajíc se svému odrazu do zrcadla. Čekala mě schůzka s Tintorettem a já byla děsně šťastná a nervózní. Oblékla jsem si bílou košili, dlouhou černou sukni a stejnobarevné boty na podpatku. Vlasy jsem měla rozpuštěné navlněné a lehce rozcuchané. Celý look jsem ozvláštnila barevnými doplňky - duhovými náušnicemi, náhrdelníkem a kabelkou. Chtěla jsem na něj působit profesionálně, ale i umělecky a spontáně. Vzala jsem si s sebou nějaký blok s poznámkami, mobil a flešku, na níž byly mé nejlepší práce. ,,Tak snad jsem na nic nezapomněla...toto..to mám..to taky...to je v ateliéru...hmm.." ,,Puso to je dobrý! Máš všechno. Nemusíš se bát. Budeš skvělá! Já to vím." řekl mi v polibku Rick. Já se na něj jen usmála a polibek mu opětovala. Podívala jsem se na hodiny... ,,No do prdele! Sakra, sakra, sakra!! Musím jít, pa!" Běžela jsem jako blázen. Na podpatcích to nebylo snadné. Prodírala jsem se známými úzkými uličkami.. ,,Kurňa!" vyjekla jsem, když jsem si vytvořila na sukni rozparek až do půlky stehna. Otevřela jsem již  čekajícímu Tintorritovi a spustila.. ,,Dddobrý den! Já já...moc se omlouvám! Moc mě to mrzí! Dáte si kávu? Posaďte se. Krucinál ten kávovar zase blbne! No doháje!!" křikla jsem celkem potichu, i když jsem si jistá, že mě slyšel, když se mi kafe prosáklo košilí, až jsem cítila, jak mi kapičky kávy stékají po těle až do spodních partií. ,,Slečno? Poďte se posadit. Myslím, že to zvládneme i bez kávy." řekl celkem klidně a usmál se na mě. Až teď jsem si všimla, jak je to hezký mužský. Byl tak o 10 let starší jak já, ale kdyby se tu objevil před pár lety, stálo by to za hřích.. Bože, nad čím to tu přemýšlím! Já mám doma svýho sexy chlapa. ,,Dobře.." ,,Začneme od začátku." ,,To bude nejlepší." přitakala jsem. ,,Zdravím slečno Rossová, já jsem Thomas Tinto alias Tintoretto." ,,Sandy Rossová. Je mi velkou ctí!" ,,Začneme?" ,,Ano, ovšem." Ukázala jsem mu své práce, některé jen na nootebooku, jiné přímo z ateliéru, který mi mimochodem pochválil. Pokládal mi různé otázky a já mu dávala pestré pravdivé občas zmatené odpovědi. Nakonec mi jen podal ruku a potřásl s ní. ,,Děkuji za váš čas, ozvu se vám." ,,To já děkuji! Bylo mi velkou ctí vás poznat!" volala jsem na něj, ale to už seděl ve svém prvotřídním autě.
   Zničená a unavená jsem se dobelhala domů. Po schůzce jsem  zůstala v ateliéru a pracovala jsem na svých dílech. Dala jsem je rovnou do prodeje. Potřebovala jsem zaplatit pronájem ateliéru. Lidé mě sice znali a kupovali obrazy, ale já je i přes každodenní práci nestíhala malovat. Tu práci pro firmu se stálým příjmem bych potřebovala jako sůl. ,,Doufám, že to vyšlo.." povzdechla jsem si a z pokoje mi přišla chraplavá odpověď. ,,Určitě!" ,,Co je ti lásko?" ,,Ale, jen jsem nastydl. Nic to není. Blbne nám klimatizace. Chvíli nejede a pak se spustí na plný pecky." ,,Aha.. To vyležíš. Nepustíme si film?" zeptala jsem se. ,,To je super nápad!" řekl. Chtivě se na mě podíval, přišel blíž, zhasl a za chvíli byly jeho rty na mém hrudníku. ,,Chutnáš po kávě!" zasmál se. ,,To víš. Vám blbne klima a mě kávovar!" Potom už jsme se k sobě jen přitulili a zapli si Netflix.

Snad se vám kapitola páčila.
Zase za týden!
Čs.