Pravidla života

Pravidlo 19. ne/vyšiluj

  Byla jsem šokovaná, když mi zavolali z nemocnice, že měl Rick nehodu. Okamžitě jsem jela za ním. Čekala jsem hodiny a hodiny. Operovali ho. Vyčítala jsem si, že jsem se litovala..že jsem si nevšimla, že mu je tak mizerně a že by rozhodně nikam neměl chodit natož řídit. Po neskutečně dlouhé době jsem zahlédla doktora. Vyskočila jsem a spěchala za ním. ,,Dobrý den. Jak je mu, pane doktore?" ,,Slečno Rossová. Operace proběhla s menšími komplikacemi, ale váš manžel je naživu." ,,Snoubenec. Můžu s ním mluvit?" ,,Ještě spí." ,,Nevadí. Chtěla bych ho alespoň vidět." ,,Dobře, pojďte." ,,Ricku!" zavolala jsem na něj s láskou a starostí. ,,Lásko..je mi to strašně líto! Já toho měla hodně..a vůbec jsem se nedívala kolem sebe... Slibuju, že se z toho dostaneš! Teď budu na chvíli muset pryč. Do města. Potřebuju něco nutně vyřídit v bance, ale pak se hned vrátím. Miluju tě." řekla jsem mu a políbila ho. Nasedla jsem do auta a chtěla mít to vyřizování co nejdříve za sebou. Po dlouhém dohadování se v bance jsem dostála svému a jela zpátky za Rickem. Najednou mi zazvonil mobil. Zamrzla jsem jako ledová socha, jako by se zastavil čas. Na semaforu zářila sytě červená barva a všude stály auta.
Koukala jsem do blba a z mého přemítání mě vytrhl až drnkot tramvaje, ohlašující odjezd a pak se zase rozjel celý silniční provoz. Stále jsem nechápala.. Nemohla to být pravda. Rick byl mrtvý! A ta ženská z nemocnice mi to řekla, jakoby se nic nestalo! ,,Doprdele! To není možný! Dohajzlu! Kurvaa!!!" řvala jsem do mobilu. Chtělo se mi řvát, brečet, ječet!! Fakt jsem tomu nevěřila. Byl to můj snoubenec, moje láska, milenec,.. A teď byl pryč! Lidé v autech za mnou byli naštvaní a zmatení. Troubili a předjížděli mě. Jela jsem do nemocnice a chtěla ho vidět. Byla jsem šíleně agresivní, když mi to doktor zamítl.. Řádila jsem tam, udělala jsem scénu a nakonec jsem se pokusila kolem doktora proniknout. Chytily mě dvě silné paže, asi ochranka, a jelikož jsem ječela a kopala a kousala, udeřil mě ten silák do hlavy a já omdlela. Následující dny jsem strávila v ústavu se svým deníkem. Chvíli jsem brečela, jindy se smála a někdy obojí zároveň. Přicházely na mě různé tiky a záchvaty. Byli tu jen nepříjemní lidé v bílém. Slyšela jsem hlasy a viděla bludy. Viděla jsem Ricka a ikdyž jsem věděla, že to není on, mluvila jsem s ním. Bylo to těžké... A já tu rozhodně nehodlala zůstat....

Pomalu finishujeme... Příští kapitola bude poslední. Snad se vám tato páčila a zatím..
Čs.