Horší už to být nemůže. Probudila jsem se na JIPce. Se zlomenou rukou toho moc nenamaluju, pomyslela jsem si. Chtěla jsem na uměleckou školu. Rozhlédla jsem se po pokoji, bolela mě hlava, kanyla mě tlačila a dost jistě jsem věděla, že mi nemocniční košile nesluší. Chtěla jsem to tady jít trochu prozkoumat, ale uslyšela jsem hlasy, a tak jsem hupsla zpátky do postele. Přišel doktor a zdravotní sestra. ,,Tak co Sandy, jak ti je?" zeptal se mě a já i přes neskutečnou bolest odpověděla..
,,Dobře, skoro výborně, můžu už jít domů?". ,,Zatím ne, ale za pár dnů vás pustíme. Víte vůbec, co se
přesně stalo?". ,,Přesně ne, ale..."
,,Vaše auto sjelo ze silnice a ve smyku narazilo do stromu, nejvíce jste to odnesla vy, ale krom zlomené ruky a mírného otřesu mozku to není nic vážného. Budete v pořádku, jak jsem řekl za pár dní vás pustíme."
Ty tři dny trvaly věčnost, i rodiče už byli doma a měli pro mě zajímavou zprávu.
,,Ahoj beruško!" zdravili mě naši ve dveřích. ,,Zdar Čůzo!" pozdravil mě úsměvně i můj starší bratr Sam.
,,Ahojky všichni." řekla jsem a rodiče mě pomalu odvedli do obýváku. Hlava už mě nebolela, a tak jsme koukali na televizi. A večer se rozhodli mi sdělit tu novinu..
Spletla jsem se, jsou horší věci než být tři dny v nemocnici se zlomenou rukou, otřesem mozku a příšernou stravou. ,,Beru,...víš...no....na tu školu tě nevzali.". ,,Ccccoože? Jak to?
Proč?". ,,Kvůli té nehodě jsi nestihla talentovky..a hlásilo se hodně dětí..
a a a ..." ,,Kam teda půjdu!!?" může být mnohem mnohem hůř..
,,No..na tu druhou školu..na EKONOMKU."
ČTEŠ
Pravidla života
De TodoSandy měla dokonalý život, ale potom se to všechno nějak pokazilo..Stala se jí spousta špatných věcí a ona to psychicky nezvládala, dokud nepotkala Ricka, mladého, žhavého, inteligentního a upřímného muže. Ale žádné štěstí netrvá věčně.... Sepsala p...
