Pravidla života

Pravidlo 4. vždycky měj láhev v záloze

   Bylo 6:00 a můj budík zvonil jako o život! Probudila jsem se do dalšího klasického deštivého podzimního rána. Vstala jsem z postele, pootevřela okno a z venku zavál čerstvý studený vzduch. Převlékla jsem se a sešla dolů. Přede dveřmi na mě čekal menší kufřík nachystaný ze včera. Došla jsem k mamce, pozdravila ji a snědla si croasan. Pak jsem se se všemi hlasitě rozloučila: ,,Tak čáau!" a odešla.
   Všude kolem mě ticho, jen kolečka kufru drkotaly o chodník. S každým mým krokem jsem uslyšela čvachtání kaluží a cítila jsem svůj zrychlující se tep. Schválně jsem vyšla dřív, abych udělala dobrý dojem. Možná jsem vyšla až příliž brzo. Ranní ulice byly klidné. Stromy podél nich měly všelijaké odstíny rudé, oranžové, žluté až zlatavé barvy. Došla jsem před školu, kde postávalo jen pár lidí. Pohledem jsem hledala Ann, ale nenašla. Chvíli jsem tam tak postávala a potom mi někdo zaťukal na rameno. ,,Ahoj Sandy."
,,Jé ahojky Ann!" pozdravila jsem.
,,Těšíš se?" ,,Jo a ty?" ,,Jasně! Bude to fajn. Vzalas něco s sebou?" ,,Co tím myslíš?" řekla jsem a ona se zasmála. ,,Nějaký pití?" ,,Jakože alko?" zase se zamála: ,,Jo! Já mám nějaký piva, Malibu a Tequilu." ,,Já nic nemám.." ,,To neva. Rozdělíme se. Prý se k nám přidá i pár druháků a ti určitě něco donesou." Z povídání nás vytrhl příjezd autobusu. Nastoupili jsme, posedali si, zaklaply se dveře a autobus odjel.
   Cesta do Pomslimbes nebyla dlouhá. Tak za hodinku a půl jsme byli tam. Vyšla jsem z autobusu a přede mnou stála velká chalupa. Pomslimbes byla spíš vesnice. Bylo zde maličké středisko, kde bylo pár uliček, ve kterých bylo jen několik obchodů. Plán na náš třídenní výlet byl
prostý- návštěva města, nějaké seznamovací hry, táborák a výšlap
na kopec Kopp.        
   Vešli jsme dovnitř k recepci, dostali jsme klíčky a rozběhli se do pokojů. Já a Ann jsme měly pokoj v 2. patře. Byly v něm dvě postele, skříň, malá koupelna a velké prosklenné okno. Odhodila jsem tašku a padla na tradičně bíle povlečenou peřinu, což mi nikdy nepřipadalo bezpečné. Ann vytáhla reprák a tak se z nás jako zázrakem staly profi zpěvačky a tanečnine!
   Po našem tanečním mejdanu jsme šly na véču a všichni jsme se seznámili. Takový ty přiblblý 3 věty: ,,Ahoj já jsem Sandy. Je mi 16 let. A miluju zvířata a umění." Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo si připadal jako na nějaký odvykačce: ,,Ahoj já jsem Sandy." ,,Ahoj Sandy. Jaký je tvůj problém?" ,,Mám depresi." Teď to není jen příklad, ale fakt. Léčila jsem se od doby, když jsem byla v 5. třídě. Nikdo se se mnou nebavil, školu jsem nevnímala a umřela mi sestra. Ano, měla jsem sestru. Jmenovala se Susan.
Byli jsme společně se Samem takový tři S [eska]. Jako tři mušketýři. Umřela, když jí bylo 5. Zhroutila jsem se. Od té doby jsem pravidelně docházela k psychologovi a psychiatrovi. A chodím tam v podstatě až do teď, ale ne tak často. Tenkrát jsem se začala bavit s Pheobie [fíbí]. Hodně mě podržela a narozdíl
od ostatních se mnou sice měla soucit, ale lítost nebyla důvodem, pro který se se mnou bavila.
   Po večeři a odvykačských hrách nás nechali jít zase do pokojů a chtěli, abychom se navštěvovali, pokecali, seznámili se a aby nás druháci trochu zaškolili. Asi jsme připadali učitelům všichni moc zamlklí.
   Tak jsme se trochu upravily a šly jsme na "lov". Tak tomu říkala Ann. Mě to přišlo spíš jako vynucené setkání a svým způsobem to tak i bylo, ale to jsem ještě netušila, co všechno se na pokoji č. 7 stane......

Po strašně dlouhé době další kapitola. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale můj mobil měl nějaké technické problémky. A je toho zkrátka hodně. Tak snad se vám nová kapitola líbila (zatím je ze všech mých kapitol nejdelší, takže si nemáte na co stěžovat XD) a doufám, že budete pokračovat ve čtení Pravidel života!
Čs lidi.