Red Riding Hood (ff - Sterek)

Ano nebo ne...

Druhý den ráno se Stiles probudil ve svém pokoji v babiččině  domě. Po včerejším rozhovoru s babičkou se mu trošku, ale opravdu trošku ulevilo. Ale tu obrovskou ztrátu nemohlo zlepšit nic. A tak se Stiles zvedl a vydal se za babičkou do kuchyně, která už něco kuchtila. "Dobré ráno, babi." Pozdravil stařenku. Ta se s leknutím otočila za hlasem. Když spatřila svého vnuka usmála se na něj. 

"Dobré ráno broučku. Jak pak si se vyspal?" Mrkla na něj a znovu se otočila k pultu. 

"Dobře." Odpověděl a také to byla pravda. Cítil se odpočatý, podivně klidný, ale také prázdný. Posadil se ke stolu a babička před něj postavila talíř se snídaní. Pak si do hrnečku připravila čaj a sedla si naproti Stilesovi ke stolu. V kuchyni panovalo ticho dokud chlapec nedojedl. 

"Vím, že je to pro tebe těžké, ale teď si mě prosím vyslechni." Začala babička a napila se čaje. "Nedokážu si představit jakou neskutečnou bolest ti to všechno způsobilo, broučku. A je mi tak strašně moc líto, že k tomu vůbec došlo." Pohladila ho po ruce co mu ležela na stole. "Ale nemůžu se zbavit dojmu, že i přes tu hroznou věc, ti ta podivná vlčí rodina přirostla k srdci. A zvláště ten jeden." Pousmála se na něj. "Ale jestli se pletu tak mě oprav." Dodala, protože věděla že to chlapec neudělá.

A také že Stiles zůstal zticha. Jeho jedinou reakcí bylo sklopení pohledu. Nebyl si vědom toho, že by o nich nějak výrazně mluvil a už vůbec ne o Derekovi.  Ale nebylo tomu tak. I když si to neuvědomoval všimla si jeho babička, že při mluvení o nich mu z očí vyzařuje ztráta, smutek, ale i stesk. A když mluvil o Derekovi i láska. 

"Myslela jsem si to." Znovu ho pohladila po ruce. "A také vím, že to co se ti teď chystám říct se ti asi nebude líbit." Povzdechla si smutně. "Nemyslím to nijak zle, ale myslím, že by si jim měl dát ještě šanci. Neříkám, že hned teď," dodala, když viděla jak se Stiles nadechuje aby jí odporoval, "ale třeba časem. Nikdo na tebe netlačí a klidně můžeš zůstat tady u mě, s tátou by se to nějak zařídilo, a taky by mi nic neudělalo větší radost." Usmála se na něj. "Ale stali se tvojí součástí a i ty jejich. Byla by obrovská chyba trápit se, když by si místo toho mohl být šťastný." Zvedla se ze židle došla k té Stilesově a dala mu pusu na čelo. Potom ho v kuchyni nechala samotného aby si všechno mohl nechat projít hlavou. Ale ještě než odešla úplně, se zastavila a usmála se na něj. "Mám tě strašně moc ráda broučku. A ať už se rozhodneš jakkoli a hlavně kdykoli, vždycky tě mít ráda budu." Dodala a rozešla pryč. 

A Stiles přemýšlel. Zůstal u babičky několik týdnů a během nich zvažoval úplně všechno. Věděl, že babička má pravdu a on sám netoužil po ničem jiném. Ale pořád se nad touto celou záležitostí vznášel obrovský oblak strachu. 

Během těch několika týdnů pomáhal babičce se vším okolo domu.  Bylo to pro něj osvěžující. Přes den se nemusel ničím stresovat a taky na nic myslet. V noci to ovšem bylo horší. Každou noc býval vždy dlouho vzhůru a přemýšlel nad tím co mu tenkrát řekla babička. Stýskalo se mu po nich a nejvíce po Derekovi, jeho lásce. 

Ale bál se. Bál se, že kdyby se k nim vrátil, cítil by ten ohromný strach. Ale hlavně se bál, že znovu pocítí tu strašnou bolest. Už nikdy ji nechtěl cítit. Ale na druhou stranu mu opravdu chyběli a rád by je zase viděl. 

Už mockrát ho napadlo, že by se za nimi vrátil. Ale vzápětí si to hned rozmyslel. Nevěděl k jakému pocitu se více přiklonit. Jestli k tomu, že mu chyběli nebo ke strachu, který ho vždy zaplnil, když si vzpomněl na to co se mu stalo. 

Ale zase tu byly vzpomínky na ně všechny. Byli k němu vždy milí a přišli mu na pomoc, když se ztratil. Vzpomínal na to jak se na něj vždy vřele usmívali. Pamatoval si jak ho Melissa oslovovala zlatíčko, jako by to byla jeho mamka a jak rychle ho přijala mezi ně. Pamatoval si na Isaaca a na jeho šálu a na to jak mu řekl Karkulko. Pamatoval si Scotta a to jak se ho snažil uklidnit a přibrat do rodiny. 

Pamatoval si na ně všechny. Ale hlavně si pamatoval Dereka. Jeho nádherné zelené oči, nabručený, ale přitom krásný obličej, svalnaté tělo. A také si pamatoval jejich první polibek a všechny ty úžasné pocity, které při něm cítil. 

Když si připomněl všechny tyhle věci, jak strach tak i pocit štěstí, něco v něm povolilo. Nemohl dopustit aby o tak skvělé lidi, přesněji vlky, přišel.

A tak se rozhodl. Zkusí to znovu a vrátí se k nim. A kdyby to nešlo, kdyby pořád vítězit strach nad láskou, odejde. Odejde už napořád a nikdy, opravdu nikdy se nevrátí.