Red Riding Hood (ff - Sterek)

Zpět...

A jak se rozhodl tak taky udělal, strávil s babičkou ještě pár dní a pak se vydal na cestu. Zrovna se s babičkou loučil, když mu už snad po-miliónté řekla, aby byl opatrný a šel jenom po cestě a neodbočoval z ní. Pak mu ještě do košíku sbalila něco k jídlu a Stiles se mohl vydat na cestu. 

Stiles dal babičce pusu na tvář a otočil se směrem k lesu, najednou ho polila neskutečná nervozita. Babička si toho všimla. "Copak se děje miláčku?" a pohladila ho po rameni.

Stiles polkl a znovu si prohlédl les. "Co když na mě budou naštvaní, nebo mě nebudou chtít přijmout zpět? A co hůř, co když mě Derek už nebude chtít nikdy vidět?", zašeptal a otočil se zpět k babičce. "Co mám dělat potom?" 

"Ale zlatíčko," zavrtěla hlavou babička a přitáhla si ho do obětí, "všechno bude v pořádku, uvidíš. A kdyby náhodou na tebe byl někdo z nich opravdu naštvaný, tak jim dej prostor a uvidíš. Nikdo by se do ničeho neměl nutit, to si pamatuj." 

Stiles se zhluboka nadechl a pustil babičku. Rozloučil se s ní a vydal se na cestu. Záleželo mu hlavně na tom, aby nemyslel na tu osudnou noc, protože kdyby si pustil do hlavy strach, nevěděl jestli by byl schopný pokračovat v cestě. A tak myslel na všechny na kterých mu záleželo. Bylo to snadnější než čekal a díky tomu zvládl opravdu velký kus cesty. Nebyl si sice jistý jak najde tu odbočku k chaloupce vlkodlaků, ale nějak to zvládnout musel. 

Když už měl za sebou asi tak půlku cesty, začalo se stmívat. To byla doba které se Stiles opravdu bál. Věděl, že jakmile se setmí, začnou se všude objevovat děsivé věci, které tam ani nejsou. A po incidentu, který se mu stal uprostřed noci, se bál že se tvor, který ho napadl, objeví a tentokrát už jeho život opravdu skončí. 

Snažil se sám sebe uklidnit a hlavně se nutil na nic nemyslet. Nebylo to lehké a tak se soustředil na stromy kolem cesty po které šel. Snažil se v nich poznat všechny co ho naučila maminka.

'Tak tohle je dub a támhle to je taky dub a to za tím je... taky dub,' běželo Stilesovi hlavou. 'No zatím nic moc'. Pokračoval dál, až byla noc velice blízko. Rozhodl se proto, že si zapálí oheň. Když už měl vše hotové a seděl zabalený ve své karkulce a koukal do plamenů, pohltil ho pocit nostalgie. Vzpomínal jak takhle podobně seděl když se před takovou spoustou dní vydával za babičkou a poprvé do lesa. Tehdy ho nenapadlo co všechno se může stát. A hlavně by ho nenapadlo koho může potkat. Že potká lásku svého života, že potká spoustu skvělých lidí, kteří ho bez problémů přijmou mezi sebe. A že se jich vzdá, aby jim neubližoval svým strachem, a taky by ho nenapadlo, jak moc pro něj budou důležití, jak moc se stali součástí jeho života, že ho to přinutí se k nim vrátit.

Najednou mu hlavou proběhla vzpomínka na ty záhadné svítící tečky co se kolem něj objevili první noc v lese. Tehdy si myslel, že se mu to jenom zdá, jelikož  byl opravdu unavený. Ale teď když nad tím přemýšlel, napadlo ho, že to nebylo jen z únavy, že to bylo něco jiného. 'Mohly to být světlušky, ale ty přece mají nazelenalá světélka a ne modrá a zlatá'. Přemýšlel o tom Stiles. Snažil se, si na ta záhadná světélka více vzpomenout. 'Vždy byly dvě blízko sebe a se stejnou barvou,' vzpomínal, 'a každé další byly dál od sebe'. Přemýšlel o tom skoro celou noc a snažil se tomu přijít na kloub. Věděl, že se tím zabývá jen proto, aby se na povrch nedostal strach. Radši se zabýval nedůležitou a přesto záhadnou vzpomínkou, než aby myslel na to co se stalo pár dní nato.

 A pak nastala ta osudná chvíle. Stilese napadlo, že by to mohly být oči. Trochu ho to vydělilo a tak aby se uklidnil, začal počítat kolik páru tam vlastně bylo. Jasně počítat tečky co by mohly být oči co vás ve tmě pozorují není nic moc, ale byl to Stiles, a Stiles nikdy nevynechá možnost vyřešit nějakou záhadu. 

A tak počítal, když se dostal k nějakému číslu, najednou mu v mysli vysvitl obrázek vlkodlačí rodiny. Spočítal všechny členy a když mu čísla neseděla posmutněl. A pak si vzpomněl co mu říkal Scott, že ne všichni z nich jsou vlkodlaci. A podle toho bylo Stilesovi najednou jasné, že to byla jeho vlkodlačí rodina. Toto poznání ho uklidnilo, konečně mu došlo, proč ho na té cestě tak vylekali a jak se mohli objevit z ničeho nic. 

Když zvedl hlavu, aby se podíval kolem, viděl, jak v ustupující tmě, svítí dva páry teček. Jedny zlaté a druhé modré. A najednou se vněm rozlil pocit klidu a pak i strachu, když se z noci začali vynořovat dvě tmavé postavy.