Red Riding Hood (ff - Sterek)

Vzpomínky...

Když začal Stiles přicházet k sobě, strašně ho bolela hlava. Bylo to jakoby ho někdo tloukl kladivem. Svaly měl ztuhlé tak že je skoro ani necítil. Připadal si jako kdyby mu bylo nejmíň sto let. 

Najednou si uvědomil co se stalo. Vyletěl do sedu, ale zatočila se mu hlava takže se se žuchnutím zase položil. Slyšel jak k němu někdo rychle přišel a chytil ho za ruku. 

"Musíš pomalu, byl jsi mimo dva dny. Určitě ti není nejlíp. Hrozně jsem se o tebe bál." Zarazil se hlas. "T-tedy všichni jsme o tebe měli starost." Dodal rychle hlas. 

Stiles si hlas nemohl přiřadit k obličeji. Proto pomalu otevřel oči. Spatřil před sebou Dereka se starostlivým pohledem. Když před sebou spatřil tu krásnou tvář, rozletěli se mu v břiše motýlci. Nikdy takový pocit nezažil, nevěděl kde se to v něm vzalo. Ale byl to moc příjemný pocit. A fakt, že ho tak pěkný muž držel za ruku, tomu pocitu jenom přidával. 

Pak se zarazil. Uvědomil si, že před chvíli Derek řekl že byl mimo dva dny.  "Dva dny?" Podivil se Stiles. Nechtělo se mu to věřit, ale podle Derekova výrazu, když se otázal, mu bylo jasné že to tak je. 

"Jak jsem mohl být mimo dva dny?" Zeptal se nechápavě Dereka. Ten se na něj smutně usmál. "Podle všeho, toho na tebe bylo moc. Však víš, únava, stres, strach a tak." Odpověděl chlapci starší z nich.  

Pak se zničeho nic ozvala rána za dveřmi a několik pšš. Stiles se nechápavě podívá na Dereka. Ten se jen pobaveně pousmál a prohlásil: "To jsou ostatní. Pravděpodobně tě slyšeli jak si se probral. A teď šmírují za dveřmi." Ke konci trochu zvýšil hlas, aby si byl jistý že ho otrapové za dveřmi uslyší. Stiles nechápal jak ho mohli slyšet, ale neměl čas nad tím přemýšlet, protože se do pokoje nahrnuli zbylí obyvatelé domu. 

Všichni se ke Stilesovi chtěli dostat co nejblíž. Jen Melissa se zastavila u dveří, opřela se o jejich rám a s pobaveným výrazem sledovala tu scénu před sebou. Zato chlapec ležící v posteli si to moc neužíval. Přitáhl si deku co nejvýš, až mu nebylo vidět nic. Věděl že je to dětinské gesto, ale nemohl si pomoct. A i když se hluk utišil pořád se neodhodlal vykouknout z pod peřiny. 

"Karkulko nemusíš se před námi schovávat. Nikdo tě neukousne." Ozvalo se pobaveně. Stiles si nebyl jistý kdo to řekl, ale usuzoval že to mohl být ten vysoký kluk se šálou, Isaac, protože jenom on ho nazval Karkulkou a to když se pokoušel neúspěšně utéct. 

I když se mu nechtělo, tak si deku stáhl trochu z obličeje, ale jen tak, že mu šly vidět oči. Uviděl před sebou tu prapodivnou skupinku polovlků. Vlastně vlkodlaku, opravil se v duchu Stiles. Všichni stáli rozestoupení okolo postele v níž ležel a na tvářích měli pobavený výraz. Nikdo z nich nevěděl proč, ale chlapcovo jednání jim přišlo strašně roztomilé. Jak tam tak ležel a snažil se před nimi schovat pod peřinou, jako by ho mohla ochránit. 

Najednou se ke Stilesovi vydal Scott a posadil se na kraj postele z druhé strany než, pořád, seděl Derek. Stiles se trochu odtáhl a nalepil se na Dereka. Ten se nad tím pousmál a pohladil Stilese nenápadně, pod dekou, po boku. "Jak ti je?" Zeptal se Scott pořád vystrašeného chlapce. Ten pohledem přejel všechny v místnosti a chviličku se zastavil na Derekovi, jako by si pohledem na něj dodával odvahu. Nikomu v místnosti jeho pohled na jejich bručouna neutekl, ale to chlapec nemohl vědět. Pak se otočil na chlapce se štěněcíma očima. 

"Je mi fajn." Prohlásil tiše chlapec, ale všichni s nadpřirozeným sluchem se na něj zamračili, protože slyšeli zrychlení tepu když to pronesl. Bylo jim jasné že chlapec lže.

"Nelži nám." Řekl mu Liam. Stiles se na chlapce podíval s nechápavým a zároveň s vyděšeným výrazem. Jak mohl sakra vědět že lžu? Řekl si v duchu Stiles.