Mary

15. květen 1559

Dallieron bylo to nejnudnější a zároveň nejošklivější místo, které Mary kdy viděla. Každá zde strávená minuta pro ni byla holým utrpením.

Když se prvního dne ráno probudila v neznámé komnatě, okamžitě si uvědomila, že obrovská bouře, ve které sem dorazili, byla jenom pouhým začátkem. Vždyť se jen jen stačilo rozhlédnout kolem, pavučiny snad v každém rohu, zaprášené a vybledlé gobelíny na stěnách a ošuntělý nábytek jí doslova naháněly hrůzu. A i kdyby se rozhodla ignorovat zjevně zanedbaný stav komnaty, stačil by jí jediný pohled z malého okna po straně lože, aby pochopila, že vzhled tohoto sídla pouze odrážel skutečný stav celého panství.

Přesně jak jí bylo prvního večera sděleno, zdejší pán vyhověl jejímu požadavku následujícího rána a přijal své hosty u snídaně. Mary, v doprovodu lady Blanche, byla uvedena do poněkud stísněné hodovní síně, před muže, který se představil jako lord Thomas Basol. V ten okamžik ztratila i veškeré své zbývající iluze. Ačkoli ji lord Basol přivítal možná až s přehnanou uctivostí, patrně mu byla někým z Maryina personálu již dříve prozrazena identita jejich paní, vzápětí, jakmile se usadili u skromné hodovní tabule, jí bylo sděleno, že zbytek jejich cesty do Terdenu bude muset být odložen.

Ten had, ucedila Mary v duchu, zatímco nastavovala tvář příjemně hřejivému polednímu slunci v přilehlé zahradě. Stejně jako zbytek hradu, na zahradě sídla dallieronského pána bylo jasně patrné, že o ni dlouho nikdo ani nezavadil. Záhony, kdysi nejspíš pečlivě udržované, byly nyní zahlcené plevelem a prorostlé polním kvítím, keře značně zasahovaly do cest, a i lavička, na které Mary nyní seděla, byla z poloviny pokrytá růžovým trním.

Byl tomu již více než měsíc, co přistáli v Estele, hlavním městě Dallieronu. Měsíc od chvíle, kdy se Mary dozvěděla, že její návrat do rodné země bude muset počkat. Když se jí to lord Basol odvážil říct, Mary nejprve nechápala. Neexistoval nikdo, kdo by jí, terdenské královně a vdově po nuvijském králi, mohl nařizovat, co smí nebo nesmí. Stačilo pouze počkat, dokud Brigette neprojde nutnými opravami, dokud nebudou doplněny zásoby a poté již nemělo být nic, co by zde terdenskou delegaci udrželo.

Inu ...

Když toto tehdy odsekla nahlas, lord Basol se hluboce uklonil. Odpověděl jí úpěnlivými žádostmi o odpuštění, ačkoli Mary pochybovala, že o cokoli takového ve skutečnosti stál. Následně začal blekotavě vysvětlovat, jak její neohlášený vstup na avatonskou pevninu musel být nejprve ohlášen. A jak on je jenom drobný červ, naprosto bezmocný a zcela podřízený svému panovníkovi.

Bože, Françoisi, vy to vidíte.

Nesouhlasila s tím. Ach, sotva to uslyšela, otočila se na podpatku, neboť již předtím prudce vstala ze židle, a nechala malinkou hodovní síň i s lordem Basolem daleko za sebou. Ale jak zjistila o chvíli později, nebylo nic, co by se s jejich situací nechalo v daný okamžik dělat. Když si nechala zavolat sira Lywenna, její podkoní pouze potvrdil to, co jí bylo již sděleno.

Neměli na vybranou. Jedinou další možností by bylo vynutit si odjezd násilím, když však tuto možnost navrhla, sir Lywenn zesinal v obličeji. Jak se následně ukázalo, zbytku terdenské flotily, který se jim ztratil v bouři, byl toho rána odepřen přístup do estelského přístavu, nechávající terdenskou královnu ve společnosti pouze té části doprovodu, která s ní přímo sdílela jednu loď. Sir Lywenn nato poznamenal, že Maryinu stráž na Bridgette tvořilo jen deset členů královské gardy, a to v žádném případě nebyl počet, který by si mohl dovolit násilné vynucení čehokoli.

Nehledě na to, že bychom něčím takovým nejspíše rozpoutali válku s Avatonou.

Tedy byli svým sousedům vydáni na milost a nemilost.