Mary

19. červenec 1559

Červenec přišel rychleji, než by si Mary bývala přála. Sotva se nadála, již stála na náměstíčku Klens, menšího městečka poblíž avatonských hranic, současně však také významné zastávky na terdenské nejvýznamnější obchodní stezce. Dnešek byl sice jen neoficiálním začátkem následujících dvou týdnů, vyjednávání se zástupci avatonského Západu mělo být jen jakousi předzvěstí samotného setkání s avatonským dvorem o pár dní později, Mary se však již nyní cítila jako po kotníky v tekutém písku. Bohužel, nebylo již cesty zpět, nezbylo než s nevlastním strýcem po boku a zbytkem terdenské reprezentace za zády trpělivě vyčkávat na konci dlouhého koberce, zatímco na druhém konci náměstí sesedala z koní avatonská delegace s lady Belstonovou v čele.

Lady protektorka jako jediná žena mezi všemi těmi muži nápadně vynikala. Smaragdový samet jejích sukní se zavlnil jako hadí kůže, když ladně sesedla ze zad mohutného vraníka v čele průvodu a perleťová síťka, stahující její kaštanové lokny, vrhla odlesk paprsků napůl podmračeného poledního slunce, i tak vzácného pro obvykle ponurý Terden. Okamžik trvalo, než sesedl i zbytek jejího doprovodu, dovolující tak avatonské lady se mezitím na okamžik obrátit k mladému muži po její pravici a vyměnit si s ním několik slov. Poté se však obrátila zpět a volným krokem vykročila jako první vpřed, mladík ji následující v těsném závěsu. Mary měla na okamžik pocit, že jeho rysy jsou jí vzdáleně povědomé, ale nevěnovala tomu tušení hlubší myšlenku, neboť její pozornost brzy plně zaměstnala zvědavost ohledně lady protektorky.

Anne Belstnová byla podle všeho ženou ve středních letech. Nicméně zdálo se také, že je jednou z mála šťastných, ke kterým byl zub času milosrdný. Její štíhlá postava, oděna do tmavozeleného šatu jednoduššího střihu, se pohybovala s větší grácií než většina Maryiných vrstevníků a její pleť s jemně olivovým nádechem zářila i pod rychle zatahující se oblohou.

Mary jen na malý okamžik sklouzla pohledem na svůj vlastní oděv, na jednu z její tenčící se sbírky nůvijských rób, ale hlavně na modlitební knížku, připnutou u pasu, tak jak se nosívalo v Coixou. Šlo o poslední z dárků její švagrové před odjezdem, ručně malovanou modlitební knížtičku, kterou jí tehdy již nově korunovaná nuvijská královna Margorie věnovala při jejich rozloučení. I když nikdo z Avatonců nemohl poznat pravý význam výběru takového doplňku, Mary to alespoň vnitřně připomínalo, kým byla.

„Vaše Veličenstvo."

Maryina brada vyletěla vzhůru, jenom aby zjistila, že lady protektorka Západu a ostatní z delegace stáli přímo před ní. Zatímco všichni Avatonci poklesli do hluboké úklony, lady Belstonová setrvala se zády narovnanými, její hlava při oslovení terdenské královny pouze lehce přikývla.

Nezdvořilé, nejprve poznamenala Mary v duchu, dotčená. Poté však znervózněla. Je poddaný povinen pokleknout i v případě, že nejde o jeho panovníka? Mary měla nejisté tušení, že ano, i kdyby byl zástupcem svého vlastního vladaře, lekce etikety lady Watimontové se jí však vybavovaly spíše vzdáleně.

„Lady Belstonová," proťal nastalé ticho konečně lord Morep, při těch slovech se, z Mary neznámého důvodu, uklánějící. „Lorde Kerlistere."

Až tehdy Mary v mladíkovi po protektorčině pravém boku poznala lorda Jamese Kerlistera, muže, který byl dle jejího vnitřního přesvědčení příčinnou všech její potíží se sousedním státem.

Úsměv královny, který měla nacvičený pro podobné příležitosti, jí zmrznul na rtech.

Než však na jeho adresu stačila cokoli pronést, lady protektorka ji oslovila a Mary se přinutila věnovat pozornost jen a pouze jí. Vyměnily si pouze několik zdvořilostních frází a poté se i se zbytkem doprovodů odebraly k nedaleko připravenému posezení pod širým nebem. A zrovna ve chvíli, kdy se lord Morep, usazený po Maryině pravici, chystal opět promluvit, již zcela zatažená mračna se konečně protrhla a obdařila celou společnost jedním z typických terdenských lijáků.