Mary

7. duben 1559

Byla přesvědčená, že v té bouři zahynou.

Ještě toho rána se probouzela do slunečného dne, bez jediného mráčku na blankytně modré obloze. Mary tak pomalu přestávala věřit pochmurným řečem kapitána Griffithse o zrádnosti severního moře, neboť od jejich pondělního vyplutí z nuvijského přístavu v Louievous je zatím každý den provázelo více než příznivé počasí a nezdálo se, že by se to mohlo jakkoli změnit.

Jenomže zakrátko, krátce před polednem se na obzoru s podivuhodnou rychlostí začala stahovat tmavá mračna. Kapitán Griffiths si tehdy jen zabručel pod vousy, že to nevěstí nic dobrého a začal popohánět námořníky v přípravách na blížící se bouři. O hodinu později se Bridgette již divoce zmítala ve vysokých vlnách, stižená vytrvalým přívalovým deštěm a naprosto beznadějně odtržená od zbytku terdenské flotily.

Mary tehdy, ve chvílích, kdy zrovna její žaludek neprotestoval proti trhavým pohybům lodi, napadalo, zda se počasí nerozhodlo zrcadlit stav její duše. Jestli ta temná mračna na obloze nebyla nakonec pouze odrazem její vlastní beznaděje.

Françoisi.

Nakonec se Bridgette nějakým způsobem dokázala dokolísat do nejbližšího přístavu, ačkoli nikdo z posádky, včetně samotného kapitána, nedokázal říct, o jaké město se jedná. Mohli jen doufat, že se jim nějakým zázrakem podařilo minout avatonskou část pobřeží a přiblížit se k domovským hranicím na západní straně ostrova. Když však lady Watimontová vyjádřila podobnou naději nahlas, kapitán Griffiths jen pochybovačně nakrčil nos.

Mary si přitáhla plášť jednou rukou blíže k tělu, jako kdyby jí to snad mělo nějak uchránit před vytrvalým lijákem, a to i navzdory faktu, že by se její sukně a živůtek nechaly dávno ždímat. Tou druhou sevřela nabízenou dlaň sira Lywenna, v té deštivé a větrné noci však ani nepostřehla, zda to byl skutečně on. A potom již pospíchala po cizímu molu na pevnou zem, do drobného přístaviště, jehož jméno neznala. Do městečka, kde se jim po hodině konečně podařilo vyjednat přístřeší.

Co by si pomyslel, kdyby mě takto viděl? napadlo Mary, když lady Blanche konečně dokázala nasoukat její promáčené sukně dovnitř pochybně vyhlížejícího kočáru, vrzajícího s každým drobnějším poryvem větru. A poté, když se i s lady Jane usadily na lavici naproti ní a kočár se rozjel kupředu, Mary zavrtěla hlavou. Na tom již nezáleží. Už tu není, aby mi to pověděl.

Zhluboka se nadechla, snažící se potlačit slzy, které se jí najednou začaly hrnout do očí.

„Jste v pořádku, má paní?" uslyšela hlas lady Blanche.

„Myslím ... myslím, že ne," odvětila Mary, obracející svou tvář k záclonkou skrytému oknu.

Jsem sama. François je pryč, má matka je pryč. Nuvie se mě zřekla a Terden neznám. A nyní to navíc vypadá, že zde zemřu v bouři, promáčená a zkřehlá.

Ani se nemusela ohlížet na své dvě přítelkyně, aby pochopila, že si vyměnily pohledy plné obav. Za ty roky je znala více než dobře.

„Můžeme pro vás něco udělat?" pokračovala lady Blanche s možná až přehnaně ustaraným tónem.

Lady Blanche Herunová byla jedna ze čtyř Maryiných vrstevnic, které ji před lety doprovázely z Terdenu do Nuvie. Jakožto dcera lorda Heruna, jednoho z nejvýznamnější terdenských lordů, bylo jen přirozené, aby byla vybrána za důvěrnici své dětské královny. Navíc, když lord Herun zemřel krátce před odjezdem do Nuvie na následky zranění z bitvy u Fluppenu, které jako jeden z mála Terdenců zvládnul přežít, tím spíše bylo žádoucí poslat jeho živelnou zlatovlasou dceru do Nuvie v naději, že se snad výhodně provdá za syna některého z tamějších lordů. To se však nestalo, a proto lady Blanche nyní seděla s obavami staženým výrazem naproti Mary, doprovázející svou královnu na cestě domů.