Mary

3. červen 1559 - část první

Ačkoli neměla k nervozitě sebemenší důvod, Mary se stejně přistihla, jak v prstech úzkostně svírá lem levého rukávce svého bělostného šatu. Jakmile si to uvědomila, okamžitě uvolnila stisk, nechávající látku spadnout zpět podél těla a následně přesunula paže v bok.

„Nevidím sebemenší důvod, proč bych Zemskému sněmu neměla přiblížit situaci, v níž jsem v Avatoně ocitla," vyhrkla podrážděně na muže před sebou, „a stejně tak i plný rozsah důsledků, které z toho plynou."

Přezíravý pohled lorda Morepa napovídal, že na něj reakce jeho královny neudělala pražádný dojem.

„Jste naprosto volná, vaše Veličenstvo. I pokud odmítnete, vaše loď může klidně okamžitě vyplout z přístavu. Ale jak jsem již řekl, král by ocenil, pakliže byste souhlasila a přistoupila na osobní setkání."

Toto nebylo poprvé, co se slova avatonského lorda vynořila v Maryině mysli. Právě naopak, od chvíle, kdy Bridgette vyplula z Dallieronského přístavu, Mary o tom všem již mnohokráte uvažovala, ve své hlavě dopodrobna rozebírala a obracela každou slabiku. A i když byla ze začátku značně rozezlena, stejně jako skálopevně přesvědčena, že se ze strany Avatonců jednalo o prachsprostou lež, postupem času, čím více nad těmi slovy dumala, tím více se sama sebe začínala ptát, zda tehdy neučinila přešlap. Zda skutečně nemohla jednoduše odmítnout, anebo alespoň požádat o čas na rozmyšlenou, aby mohla daný požadavek konzultovat na své vlastní půdě, s vlastními lidmi.

Nicméně, nic z toho ani v nejmenším neznamenalo, že stejnou nejistotu dá najevo i muži před sebou.

Její nevlastní strýc si odhrnul pramen šedinami bohatě prostoupených vlasů z čela a s nijak neskrývanou nespokojeností stisknul ústa do úzké čárky. A tím Mary popudil snad ještě více. Přece již nebyla dítětem, aby na ni takto hleděl, s jasnou výčitkou v očích a nesouhlasem na rtech, ačkoli si byla jistá, že ani v dětství na ni nikdy nikdo nehleděl s takto nepokrytě káravým pohledem. A navíc tu byl ten jeden nepodstatný fakt, tedy její postavení vůči němu. Ona byla jeho královna, on její poddaný.

Měl byste si urychleně uvědomit své místo, strýci.

Mary si tehdy raději založila paže na hrudi, ucítila totiž, že se jí z nějakého nevysvětlitelného důvodu začínají potit dlaně a ona rozhodně nestála o skvrny na šatu. Toto byl jeden z posledních kusu oděvu, které si nechala v Nuvii ušít, jen několik týdnů před odjezdem před odjezdem, a tím spíše by byla škoda jej znehodnotit. S úzkým živůtkem a nijak zvlášť nabíranou sukní, obojím z nejdražšího aksamitu, tento šat značně lichotil její postavě, zároveň však zdůrazňoval perleťovou barvu látky s výrazně utlumeným, sotva viditelným šedým vzorem. Ano, na Maryiny poměry to byla spíše skromná róba, ale tím více v ní vynikala ona sama. A navíc, terdenská královna nehodlala poprvé předstoupit před Zemský sněm v ničem jiném než právě bílé.

Jak jí před mnoha lety pověděla její guvernantka, lady Watimontová, bílá v Terdenu a Avatoně značila čistotu a neposkvrněnost, něco, čím se Mary jako vdaná žena, ne vdova, s bolestným bodnutím u srdce opravila sama sebe, rozhodně nemohla honosit. Avšak pro Nuvijce byla bílá barvou smutku. Bylo zvykem, že urozená nuvijská šlechtična, ostatně jak si Mary sama zvládla vyzkoušet, v den své svatby vynesla róbu zlaté barvy. A když přišlo na truchlení, očekávalo se, že obleče právě bílou.

Pro tebe, Françoisi.

Terdenská královna zaznamenala nepřirozeně dlouhý zkoumavý pohled, kterým si lord Morep při vstupu do komnaty přeměřil její oděv, nakonec však nic nenamítnul, alespoň ne nahlas. Jenomže Mary popudila i jen jeho počáteční reakce. Ačkoli doba, kdy se od ní očekávalo, že neobleče nic jiného než právě smuteční šat, již dávno uplynula, Mary stále mohla vzdát hold svému milovanému manželovi. Bylo to její rozhodnutí a ona byla odhodlaná dát najevo, že smutek v jejím srdci stále přetrvává.