31. květen 1559

958 70 9
                                    

Ve chvíli, kdy se s tanečním partnerem vzájemně ukláněli na konci Gavoty, Mary již dávno zapomněla jméno mladíka proti ní. Ano, věděla, že šlo o syna některého z významných lordů, jeho rodina snad vlastnila rozsáhlé pozemky na jihu země, to však bylo vše, co si byla schopná vybavit.

„Bylo mi ctí, vaše Veličenstvo," vyslovil její taneční partner, zatímco se skláněl do hluboké, přehluboké úklony.

Terdenská královna naposledy zatápala v paměti ve snaze získat jeho jméno, když však ani nyní neuspěla, spokojila se pouhým přikývnutím jako odpovědí na mladíkova slova. Poté se otočila na podpatku a opustila taneční parket.

Potřebuji si odpočinout, mělce se nadechla, zatímco se snažila vzdorovat narůstající únavě a bolavým nohám.

Až příliš dobře si uvědomovala, že měla pochválit mladíkovy taneční dovednosti. Ačkoli jí samotné připadaly těžce průměrné, mezi ostatními Terdenci stále vynikaly, jak se již ostatně stačila přesvědčit. Jenomže Mary si nedokázala pomoci, od prvního okamžiku tuto slavnost v duchu stavěla vedle proslulých nuvijských bálů, terdenské dvořany vedle nuvijských kavalírů a oděvy místních šlechtičen vedle rób nuvijských urozených dam. Před očima se jí neustále vynořovaly vzpomínky na zlatem zdobené zdi coixského paláce. Nedokázala se od nich oprostit, a přestože si dobře uvědomovala, že tato slavnost, pořádaná v domě pylliardského rychtáře, sira Neresyho, byla nejspíše pečlivě připravována právě pro ni, ani zdaleka to nepřipomínalo skvost a nádheru, na níž byla zvyklá.

Terden z tohoto srovnání skutečně nevycházel dobře.

Rychtářův dům byl v porovnání s Nuvií pouhou stodolou a přítomná terdenská smetánka pouhou sebrankou venkovanů.

Smiř se tím, napomenula sama sebe. Minulost je minulostí, toto je vše, co ti zbylo. Přemluvila svůj ztuhlý krk ke spolupráci a na cestě zpět na své místo v čele hlavní hodovní tabule pozvedla hlavu.

Dnes časně z rána vyrazili z malé vesničky nedaleko hlavního města, jenom proto, aby těch několik posledních symbolických mil do hlavního města urazili ve slavnostním průvodu. Mary jela v čele, usazená v sedle, zatímco jejího oře vedl za uzdu pěšky jdoucí sir Lywenn. Jakmile dorazili před Pylliard, vše započalo. Nejprve uvítání shromážděním před hradbami, pak následovalo předávání ceremoniální klíče od městských bran. Poté byla na programu podrobná prohlídka města a všeho, co se od královnina odjezdu změnilo.

Jako kdybych si něco z toho mohla pamatovat, povzdechla si Mary v duchu, zatímco přehlížela terdenské dvořany, kteří poněkud chaoticky padali na kolena, když procházela kolem.

Snad v ní dnešek, pohled na rodné město a všechno, co se událo v její nepřítomnosti, snad v ní to vše mělo vyvolávat smutek a nostalgii. Toto byla její zem, národ, jehož koruna jí ve chvíli narození spadla do klína. Měla hluboce litovat své absence, zatímco terdenský lid kráčel kupředu, stavěl nová města a čelil těžkým zimám. Jenomže Mary nic podobného necítila. Po celé ty roky, téměř celé dětství pro ni byl Terden jen zamlženou vzpomínkou, místem, které znala jen z vyprávění lady Watimontové.

Když dnes dorazila na náměstí svatého Archibalda a byla uvedena společně s rychtářem, lordem Edmundem Morepem a několika dalšími důležitými lordy na dřevěné pódium, Mary již v tu chvíli netoužila po ničem jiném, než po klidu a pohodlí své komnaty. Celá cesta nazpět, do polozapomenuté vlasti, pro ni byla zcela vyčerpávající, od útrpně pomalého cestování po souši, k žaludek obracející cestě po moři, o spory s Avatonci ani nemluvě. A dnešek se zdál být vyvrcholením tohoto všeho.

MaryKde žijí příběhy. Začni objevovat