Mary

8. červen 1559

„Zlepšil jste se, příteli."

Edward Turley se usmál od ucha k uchu, zatímco přijal Jamesovu nabízenou ruku a nechal se vytáhnout na nohy. „Ačkoli mě těší, že o mně máte tak dobré mínění, obávám se, že mé šermířské dovednosti se nikterak nezměnily. Spíše jste pozapomněl, jak je má paže doopravdy neobratná s ostřím meče."

Mladík se slámovými vlasy před ním byl vždy až příliš skromný. Možná šlo o důsledek vyrůstání po boku královských dětí, každopádně syn Jamese Turleye, muže, po němž byl koneckonců mladší z královských synů pojmenován, podle všeho nikdy necítil sebemenší potřebu se holedbat svými schopnostmi, vzhledem anebo majetkem. A že by pro něj nebylo obtížné ani jedno.

V dětství v šermu sice za královskými syny vždy lehce zaostával, i když tento rozdíl se za posledních několik měsíců značně zmenšil, jak se nyní James ostatně stačil sám přesvědčit, avšak ve všem ostatním se jim rovnal, ne-li dokonce občas převyšoval. Pokud se urozené dámy na chodbách Mernhallského paláce chichotaly, když kolem nich procházel Jamesův starší bratr, v přítomnosti lorda Edwarda jejich líčka rudla. Jak se však zdálo, on k nim zůstával lhostejný, ani toto mu nestouplo do hlavy.

Vždy zůstává nohama pevně na zemi, napadlo Jamese, poté si však vzpomněl na svou mladší sestru. Dobrá, téměř vždy.

„O tom značně pochybuji," namítnul nahlas, když konečně opustil úvahy o svém nejlepším příteli a vrátil se k jeho poslední sebezpochybňující námitce, zatímco lord Edward si začal oprašovat prach z nohavic. „Od našeho posledního setkání uplynulo pouze několik měsíců," dodal James potom.

Šest měsíců prázdna.

Lord Edward sebral ze země tupou cvičnou zbraň. „A přeci jste byl postrádán," konstatoval prostě.

Přítelova slova zastihla Jamese nepřipraveného, vzbudila v něm hřejivý pocit, takový, kterého se mu v současné době dostávalo již pouze zřídka. Než aby o tom však déle přemýšlel, aby dumal, zda byl jeho sestup do hlubin trápení před půl rokem skutečně nevyhnutelný, raději se mírně rozkročil a pozvedl svou zbraň do vodorovné polohy. „Druhé kolo?" zeptal se.

„S radostí," potvrdil lord Edward a vyrazil v útok.

Cvičili spolu, co si James pamatoval. On, lord Edward a Henry začali s výcvikem přibližně ve stejnou dobu, a to i navzdory faktu, že Henry byl o rok starší. Možná právě proto mezi nimi vždy panovala přátelská soutěživost, oba mladší chlapci, i lord Edward i James, se snažili vyrovnat následníkovi trůnu. A Henry, jehož vlastní soupeřivost by se bez přehánění dala označit až za nezdravou, je vždy s radostí srazil na kolena, pokud pochybili. Tedy, to platilo ještě několik let zpět.

Ačkoli to lord Edward nechtěl přiznat, James na jeho pohybech poznával usilovný trénink, jemuž se jeho přítel podle všeho věnoval během jeho nepřítomnosti. A nacházel v jejich souboji potěšení, ano, sám byl překvapen, když si uvědomil, že mu tak prostá a přeci z dětství zažitá věc, jakou byl trénink šermu s přítelem, i po tom všem přináší pocit štěstí.

Možná přeci pro něj na tomto světě nějaká ta radost ještě zbývala.

Lord Edward využil Jamesova momentálního vyvedení z míry a pokusil se svým dalším útokem, mířeným zleva ze strany do žeber, svého oponenta vyvést navíc ještě z rovnováhy. James však tento úmysl zaznamenal a jeho zbraň vylétla vpřed dostatečně včas, aby stačil vlastním pohybem zespodu odvrátit protivníkův pokus. Ozvala se dutá rána, když se dřevěné meče setkaly. James věděl, že zatímco zastavil přítelův útok, jeho zbraň se nachází přibližně v úrovni vlastních ramen a jeho tělo zatím zůstává nechráněné. Proto udělal krátký přískok vpřed, stahující vlastní meč poněkud níže, mířící na stejné místo, jako lord Edward předtím. Oba si totiž uvědomovali, že i tyto cvičné zbraně můžou způsobit ošklivé zranění, budou-li jejich držitelé neopatrní. Tedy se spíš, než o skutečné zasažení protivníka oba snažili o překonání obrany toho druhého.