Druh a Družka

1 ✔

Maya

S ochraptělím zamručením jsem se převalila v posteli. Zvonek znovu zazvonil. Vstala jsem a šla otevřít. Cestou jsem si vzala kapesník a vysmrkala se. ,,Zajdu tam. Běž si lehnout, donesu ti čaj." Děkovně jsem se na mámu usmála a vrátila se zpět do postele se zakašláním. ,,Nezapomeň, že zítra už do školy jdeš. Je první den školy. Ještě k tomu na nové." Zavolala na mě máma před tím, než otevřela dveře. Namáhavě jsem polkla.

 Na chvíli jsem se zastavila přemýšlením, jaké to tam bude. Ještě jsem školy nikdy neměnila, ale ze začátků vím, že to ne vždy je lehké. Alespoň tam bude někdo koho znám. Sice je to jen známý, ale lepší než nic. Viděla jsem ho jen párkrát a už dávno. Syn přítelkyně od matky.  Pomohla nám se stěhováním a bez ní bychom asi ani nevěděli kam se stěhovat. Taky dost pomáhá mámě od té doby, co táta zemřel. 

,,Dobrý den, Marisol." Slyšela jsem mužský hlas po otevření dveří. ,,Ahoj Patricku. Pojď dál." Odpověděla máma. Takže se můj jediný známý ve městě přišel ukázat. Slyšela jsem kroky, jak se máma přibližovala k mému pokoji. Nejdřív jsem chtěla předstírat, že spím, protože se právě na seznamování moc necítím, ale pochybuju, že na tom zítra budu o moc líp a budu muset do školy, takže to je asi vcelku jedno. 

Máma mi řekla, že je Patrick tady a, že si s ním mám popovídat o zítřku. ,,Hned přijdu. Jenom se převleču z pyžama." Máma kývla a zase odešla. Zatím, co jsem se převlíkala, jsem slyšela mámu, jak mu nabízí čaj. Když jsem došla do kuchyně, na stole stály dva hrnky čaje a třetí držela máma v ruce. ,,Nechám vás dva tady a půjdu do obýváku. Věřím, že to vzládnete." Mile se na nás usmála a odešla. 

Trochu nervózně jsme se na sebe s Patrickem podívali. ,,No, tak asi ahoj." Rozpačitě jsem se na něj usmála. ,,Ahoj," taky se na mě usmál. ,,No asi nebudem nejlepší kamarádi a nevím co naše matky očekávají. To, že jsme spolu ve třech letech běhali nazí po zahradě to z nás nedělá, ale bavit bychom se mohli, ne?" Patrick kývl a zasmál se. ,,Jo, to jo." Chvíli se odmlčel a pak se zeptal: ,,Jsem jediný koho tady znáš?" Přikývla jsem a napila se čaje. ,,Jo, takže doufám, že se se mnou budeš alespoň trochu bavit. Jinak nejspíš dopadnu jako takový ten osamělý nováček, který s nikým neprohodí ani slovo." Zase se zasmál. ,,Tím bych si nebyl tak jistý." Zvedla jsem koutky úst. ,,Tak co zítra? Máma říkala, že mě zavezeš do školy." ,,Jo, klidně tě i provedu." V tu chvíli mu zazvonil mobil. Omluvil se a šel hovor vzít do předsíně. Po chvíli se vrátil se slovy: ,,Už budu muset jít, ale zítra v osm tě vyzvednu tady." 

Už byla noc a já jsem nemohla usnout. I když jsem byla stále nemocná, chtěla jsem se projít. Alespoň po zahradě, protož jsme tady zatím jen tři dny a já pořádně nestihla ani to, kvůli nemoci. 

Zabalená v dece jsem se vydrkotala ven na zahradu. Prošla jsem okolo plotu a dívala se na zatím prázdné záhony, které máma určitě do pár týdnů zaplní květinami a keříky. Dostala jsem se k úplně zadní části zahrady a zadívala se na les, který se rozprostíral za plotem. Došla jsem k brance a otevřela ji. Nechtěla jsem chodit ven, jen se podívat. Zvedla jsem hlavu a očima jsem těkala mezi hvězdami a lesem. Obojí jsem vždy milovala. Začala jsem zavírat branku, když jsem si všimla pohybu mezi stromy. Když jsem se podívala znovu, už jsem nic nezahlédla.

____________________________________
Celý příběh probíhá přepisováním a docela velkými změnami v příběhu!