10 důvodů, proč se rozejdeme ✔️

⚪6⚪

Ze všeho si děláš legraci.

Nejsem jako Ty. Jsem poměrně pesimistická. Všechno v sobě schovávám, všechny pocity, city, myšlenky... A absolutně mi chybí smysl pro humor. 

Vzpomínáš na tu nehodu s lektvarem? Ty prostě neumíš být vážný, že jo?

Jsem tak nejistá, když nejsem celkově dokonalá. Má pokožka musí být perfektní, abych se aspoň trochu cítila ,,ve svý kůži".  Proto jsem si tehdy pořídila ten lektvar. Teď už vím, že to bylo hloupé, nakupovat v Obrtlé ulici. Jenže já tak nenáviděla své chloupky, nenávidím chloupky pořád - o to víc, když mi rostou na obličeji. To byl ten důvod, proč jsem do toho prostě a jednoduše šla. Natřela jsem se před spaním, aby lektvar mohl působit.

Spala jsem, když ses začal naprosto nespoutaně smát. Ten záchvat smíchu mě vytrhl ze sna. Nechápala jsem, zlobně jsem se tě zeptala, co se děje. Pak jsem ještě dodala, že bych ráda pokračovala ve spánku. Místo odpovědi jsi mi ukázal na tvář a dál ses řehtal.  To tvé gesto mě děsně vyděsilo, rychle jsem si sáhla na obličej a pod nosem jsem ucítila něco neznámého. V tu ránu jsem byla na nohou a běžela do koupelny, kde jsem v zrcadle uviděla knír. Dlouhý, hustý knír. Na mém obličeji. Pod mým nosem. Knír! A ty ses mezitím válel na posteli a brečel jsi smíchy. Jenže to nebyla legrace! Já byla naprosto zoufalá a kníratá. Teprve když jsi mě uviděl stát uplakanou ve dveřích, jsi vstal a objal mě. ,,Vždyť to není zas tak ošklivý, kotě," chlácholil jsi mě.
,,Děláš si srandu? Vždyť je to hrozný! Co si počnu?" spustila jsem své láteření.
,,Skočím za Sra... Snapem. Ten mi na to něco dá." Než jsem stačila otevřít pusu, dodal jsi: ,,Neřeknu, že je pro tebe. Povím mu, že se musím zbavit chloupků na svém..."
,,Dost. Dobře, dobře, tohle slyšet nemusím," zarazila jsem tě. Neměla jsem chuť na žerty. Měla jsem totiž knír.

Celý den jsem byla zavřená v bytě. Průběžně jsem pofňukávala. Došel jsi za Snapem, získal jsi pro mě lektvar - záchranu. Za to jsem Ti doteď vděčná. Sice ses mi posmíval, Siriusi, ale dokázal ses o mě postarat, když jsem to potřebovala. Vyprávěl jsi mi tehdy, jak jsi za ním šel a začal jsi mu vyprávět ty hlouposti a já byla tak vyčerpaná pláčem, že jsem se tomu dokonce i smála. Možná taky trochu proto, že to bylo vtipné vyprávění.

Jasně, sice jsme si nakonec užili i trochu legrace, když jsem se večer převlékla za Salvadora Dalího. Ale to nepatří do dopisu na rozloučenou. To by mělo být ve spisech našich zvrhlých radovánek.