10 důvodů, proč se rozejdeme ✔️

⚪8⚪

Zatracenej Potter a ostatní provinění

Nikdo mě nemá rád. Aspoň z Tvých známých. Vlastně se jim nedivím. Vědí, jaká jsem byla.

Vlétl jsi tehdy do bytu celý rozzuřený. Netušila jsem, že se zlobíš na mě. Myslela jsem, že jde o nějakou maličkost. Zeptala jsem se Tě, jestli se něco stalo.
,,Byl jsem u Harryho," začal jsi a já neměla ani tušení, co bude následovat. ,,Nenápadně jsem se zeptal, jestli náhodou nezná někoho jménem Parkinsonová." V tu chvíli jsem věděla, že jsem v hajzlu. Dozvěděl ses to. Dozvěděl ses to nejhorší, to, co jsem se snažila zapomenout a odpustit si. Vstala jsem, musela jsem si sbalit věci a zmizet. Nechtěla jsem to řešit, chtěla jsem před tím utéct. Následoval jsi mě do ložnice. ,,Ty jsi chtěla, aby předali mého kmotřence Voldemortovi?"
Otočila jsem se čelem k Tobě, i když jsem Ti čelit nechtěla. ,,Co ti mám říct, Siriusi? Co mám na to povědět? Ano. Řekla jsem tehdy ta hloupá slova. Bála jsem se. Nepřemýšlela jsem. Řekla jsem si: jeden život proti všem v Bradavicích. Kurva! Nejsem jediná, koho to napadlo!"
,,Ale jako jediná jsi to řekla nahlas," oponoval jsi.
,,Každej není hrdina jako ty!" křikla jsem po Tobě. ,,Ježiši... Nejsem svatá, ale ani jsem to nikdy netvrdila. Udělala jsem spoustu chyb, tohle patří mezi ně. Co mám dělat? Mám se za to plísnit každou vteřinu po zbytek svýho života?"
,,Mohla ses aspoň zmínit..."
,,Zmínit? Jak jako? Ahoj, já jsem Pansy - ta holka, co chtěla obětovat Potterův život? Já jsem ta zbabělá..." Už jsem nemohla pokračovat. ,,Hned jak jsem to tehdy řekla, jsem těch slov litovala. To mi věř." Vytáhla jsem zpod postele kufr a začala jsem do něj házet oblečení.
,,Co to děláš?" zeptal ses mě. Nechápala jsem, že nevíš, co dělám. Neviděla jsem jiné řešení než odejít.
,,Jdu pryč. Co jinýho bych dělala?"
Doteď nevím, jak ses mohl zachovat tak, jak ses zachoval. Přišel jsi ke mně a chytil jsi mě za paže, abych Ti musela pohlédnout do očí.
,,Chci o tom s tebou mluvit, ne abys odešla," řekl jsi.
,,Nechci o tom mluvit, chci odejít."
,,To máš smůlu."
,,A to jako proč?" zeptala jsem se.
,,Nepustím tě. Teď si sedneme a ty o tom všechno povíš a já se ti pokusím porozumět."
,,A to jako proč? Proč chceš vůbec zjišťovat, jak to bylo a jak jsem se cítila? Proč mě prostě jenom nenecháš jít?"
,,Kdybych tě nemiloval, tak bych tě nechal jít..."

A tehdy jsem se začala bát.