Nwm, co mám teď psát u Nepřekonatelný, takže sem se nasměřovala sem..... Užívat si!
Kulturní vložka: kdo pozná o co se jedná.....?
Roztírá si to krém po kůži! Teď to vkládá krém do košíku! Vkládá to krém do košíku!
Oceán. Ta blbá blbá blbá ,,nádoba" plná slaný vody, která si jen tak zabírá víc jak dvě třetiny zeměkoule. Tak pitomá nádoba, až se mi z toho chce zvracet! Neodpustitelné! Co si ta věc o sobě myslí? Že se do ní prostě a jednoduše vrátím?! Miluju oceán víc, než cokoli jiného- zařídil přece, abych se potkala se svou celoživotní láskou- ale neustále mě volalo zpět. Nechtělo, abych se jen tak potácela po souši. Vracela jsem se tedy stále častěji a častěji zpět do té průzračné vody, až jsem jednou zapomněla vrátit se zase na souš. Vrátila jsem se, ale až za několik týdnů. Moje láska se mezitím vypařila. Dělal, že zapomněl. Že ani neví, kdo jsem. Nenáviděla jsem ho za to. Snažila jsem se mu vysvětlit, že oceán je pro mě jediná láska na světě. Neposlouchal. Po několika dnech jsem to vzdala.
,,Ty prostě nechápeš, že moře miluju stonásobně víc, jak tebe?!" zaječela jsem na něj v naprostém pohlcení zlobou.
A on odešel. Opustil mě. Vzal moje jediné dítě a opustil mě. Nenáviděla jsem ho. Nesnášela jsem ho mnohem víc ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Proč mi tohle jen dělal? Zrovna včera jsem přišla k oceánu s novorozenětem v ruce a hodila jsem ho z útesu do oceánu. Necítila jsem potřebu, vychovávat toho spratka. Vždyť byl jeho. Když jsem své vlastní dítě házela do té vody, cítila jsem se volná.
ČTEŠ
Rozkoš
FantasyPříběh malé mořské víly je vyprávěný sice hezky, ale jeho konec není takový, jaký ho známe. Tento příběh je o potomcích malé mořské panny a o všech možných stvořeních žijících v oceáně. Když se jednoho dne takzvaný Loutkář snaží utopit jednu mladou...
