Dream life

14

O měsíc později...
Nelly
Za poslední měsíc se nic zajímavého nestalo. Každý den pořád to samé. Do školy, na trénink a domů pořád a pořád dokola. Dneska je sobota večer. Celý den ležím v posteli a sleduju filmy nebo seriály, nechce se mi absolutně nic dělat. Na stole mi zazvonil mobil. Podívala jsem se a na obrazovce svítilo jméno James. James je můj dobrý kamarád, on a Jason mě naučili řídit a koupili mi auto, které jim postupně splácím. Vzala jsem mobil a přiložila si ho k uchu. ,,Čau Jamesi" řekla jsem nadšeně, protože mi už hodně dlouho nevolal. ,,Čus Nell. Hele jsem právě za městem a pořádáme pouliční závody a nějací dva týpci ve fakt drahých autech chtějí porazit našeho šampiona" zasmál se. ,,Fajn, budu tam, ale musíš mi dovézt auto". ,,Jasně za deset minut jsem tam. Bydlíš furt stejně doufám" uchechtl se. ,,Hele už ne, pošlu ti svojí adresu" típla jsem hovor a poslala mu svoji adresu. Šla jsem se převléct, protože v pyžamu asi nepojedu. Na sebe jsem si vzala černé džíny a černé tílko, přes to jsem si dala černou mikinu a na nohy černé tenisky. Jsem celá v černém. Můj šatník se ukládá z devadesáti procent černého oblečení. Přišla mi SMS od Jamese.
James: "Asi jsem tady, ale on to je nějaký nóbl barák, podle mě jsem tu špatně."
Seběhla jsem schody. V obýváku seděli kluci a o něčem si povídali. Byli tu všichni, kromě Bishopa a Natea. Vyšla jsem ven a tam už stál James u mého auta a za ním stalo další auto u kterého stál Jason. ,,Proč je tu i Jason?" zeptala jsem se Jamese. ,,To je fakt milé přivítání" zamračil se Jason. ,,Promiň" nevinně jsem se usmála a šla ho obejmout. ,,Rád tě vidím" usmál se Jason. ,,Já tebe taky." Já, Jason a James se známe už dost dlouho. Jsou v podstatě moje druhá rodina. Vždycky když mě to doma už sralo, tak jsem šla za nimi. ,,Hej já chci taky obejmout" řekl uraženě James. Zasmála jsem se a objala ho. Odtáhla jsem se. ,,Pořád jsi mi neodpověděl. Proč je tu i Jason?" ,,To ti tu tolik vadím?" řekl dotčeně Jason. ,,Neee, jenom nechápu, proč jsi přijel taky, když jsi mohl počkat tam." Podívala jsem se zpátky na Jamese. ,,Je tu, protože nechci jet s tebou, takže mě odveze on." Tak takovou odpověď jsem nečekala. ,,Proč nechceš jet se mnou?" zamračila jsem se na něj. ,,Protože jezdíš jako šílenec" zasmál se. Hodil mi klíče od auta a nasedl si k Jasonovi. Já si nasedla do svého bílého Mustanga. James a Jason mi ho nějak upravili, aby bylo rychlejší. Vyjela jsem k místu, kde se vždycky pořádají závody. Během deseti minut jsem byla na místě. Přede mnou byl dav lidí, který ihned poznal moje auto, a ustoupili stranou, abych mohla projet. Přede mnou stálý dvě auta. Vím až moc dobře, komu ty auta patří. Stojí tu Porsche 918 Spyder, které patří Nateovi, a Maserati Granturismo, které patří Bishopovi. Nehodlám vystoupit z auta, nechci vědět, co by se dělo, kdyby zjistili, že jsem tady. Jason zaklepal na moje okýnko. Trochu jsem ho stáhla, abych slyšela, co říká. ,,Ty nevystupuješ?" Podíval se na mě nechápavě. ,,Ne, nechci, aby věděli, kdo jsem. Já je totiž znám" vyhrkla jsem na něj. On jen chápavě přikývl. ,,O co se chceš vsadit?" Pokrčila jsem rameny. ,,Nechám to na nich." Jason odešel a po chvilce se vrátil. ,,Chtějí se vsadit o auta. Když vyhraješ, dostaneš to Porsche a Maserati a když prohraješ, musíš jim dát svého mustanga." ,,Fajn" řekla jsem klidně. ,,Fakt? Víš jak dlouho ti trvalo to auto získat a navíc ho ještě nemáš splacené. Určitě jim ho pak chceš dát?" zeptal se překvapeně. ,,Já neprohraju" protočila jsem panenky. ,,Jak si můžeš být tak jistá? Vidíš ty auta? Ony jsou sakra rychlá a ti kluci jsou určitě víc zkušení řidiči než patnáctiletá holka." Zase jsem protočila panenky. Jason vždycky všechno přehání. ,,Hele jsou starší jenom o dva roky zas tak velký rozdíl to není a prostě jsem si jistá, že o auto nepřijdu. A teď jim běž říct že sázku přijímám. Jason protočil panenky a odešel. Všechny tři auta stály vedle sebe a James to odstartoval.

*****

Závod trval pět minut a já jsem vyhrála, ale bylo to těsně. Měla jsem zase trošku stáhlé okýnko, abych slyšela, co se děje venku. Bishop a Nate zuří kvůli tomu, že přišli o auta. Baví mě je vidět v tomhle stavu. Budu na ně hodná a ty auta jim nechám, ale musí něco pro mě udělat, i když ještě nevím co. ,,Mohli bychom aspoň vidět proti komu jsme jeli?!" řekl rozzuřený Nate. Vystoupila jsem ven a zamířila k nim. Jsou ke mně otočení zády a baví se s Jamesem a Jasonem. ,, Máte ji za sebou" usmál se Jason. Bishop a Nate se o točili a zarazili se, zatímco já jsem měla na obličeji triumfální úsměv. ,,Co tady děláš!?" zařval Nate. ,,Neřvi po mně, Nathanieli!" křikla jsem po něm. ,,Kotě, ty budeš mít se mnou kurva velký problém, když nevysvětlíš co tady děláš" zavrčel Bishop. Nevím jestli se mám teď Bishopa bát nebo ne, ale asi mi trochu nahání hrůzu. ,,Zavolali mi, že mě někdo chce porazit, ale moc se vám to nepovedlo" uchetla jsem se. ,,Počkat... toho mustanga jsi řídila ty?" vyhrkl Nate. ,,Jo“ usmála jsem se. ,,Vždyť je ti patnáct, jakto že řídíš?“ řekl nechápavě. ,,Za všechno vděčím Jamesovi a Jasonovi. Naučili mě řídit. Řídím už od desíti, i když je to nelegální.“ ,,Co bude s našimi auty?“ povzdechl si Bishop. ,,Nechám vám je, ale musíte pro mě něco udělat, ale ještě nevím co“ řekla jsem s úsměvem. ,, Cože?!“ vyhrkli Jason a James. ,,Vždyť jsi vyhrála, tak proč si je nenecháš, a navíc pořád nemáš splacené toho svého mustanga“ vyhrkl Jason. Povzdechla jsem si. Vytáhla jsem z kapsy balíček peněz. ,,Tu máte posledních třicet tisíc. Takže teď už to mám splacené“ usmála jsem se. ,,Radši se ani nebudu ptát, kde jsi ty peníze vzala“ zasmál se James. ,,Ségra už by jsme měli jet domů“ řekl Nate. Jason a James se na mě zase nechápavě podívali. ,,Ségra?“ zopakoval James a povytáhl obočí. ,,To nám vysvětli Paličková“ zamračil se Jason. Nevinně jsem se usmála. ,,Jsme nevlastní sourozenci.“ ,,To už jsi zase nově adoptovaná nebo co?“ uchechtl se Jason. Propálila jsem ho pohldem a rty naznačila ať mlčí. Obava jsem objala. ,,Ráda jsem vás viděla“ usmála jsem se. ,,My tebe taky Nell“ řekli zborově. Vydala jsem se za Bishopem a Nateem. ,,Jak mysleli to znovu adoptovaná“ zeptal se Bishop. ,,To nechci rozebírat“ odsekla jsem a nastoupila do svého Mustanga a vyjela jsem domů. Během deseti minut jsme byli doma. Sedli jsme si do obýváku ke klukům. ,,Kde jste byli?“ zeptal se Saint. ,,Na závodech“ odpověděl Bishop. ,,Tak jaké auta jste vyhráli tentokrat“ usmál se Cash. ,,Ani jedno“ řekl naštvaně Nate. ,,Vy jste přišli o auta?!“ řekl udiveně Saint. ,,Jako prohráli jsme, ale auta nám nechali“ usmál se Bishop. ,,Tak to byl pěknej debil. Kdo by si nenechal pro sebe Maserati a Porsche?“ uchechtl se Hunter. ,,Hele já nejsem debil!“ zamračila jsem se na něj. ,,Však já nemluvil na tebe“ odsekl. ,,Ten jejich šampion, který nás porazil, je tady tahle malá potvora“ uchechtl se Bishop a ukázal na mě. Všichni se na mě překvapeně podívali. Všichni kromě Brantlayho. Dneska je nějaký zamlklý. ,,Co je Brantlaymu? Dneska pořád jenom mlčí“ zeptala jsem se Bishopa. Povzdechl si. ,,Víš, stýská se mu po malém postarchovi.“ ,,Po malém postrachovi?“ zopakovala jsem. ,,Nemluvte o ní“ štekl po nás Brantlay. ,,Kdo je malý postrach?“ chci to vědět. Malý postrachu mi říkal můj pravý bráška, kterého jsem neviděla už hodně dlouho, myslím, že teď někdy by to mělo být deset let. Brantlay naštvaně zavrčel a odešel pryč. Bishop si znova povzdechl. ,,Malý postrach, tak říkával svoji mladší sestřičce. Ona zmizela. Dneska je to přesně deset let. Proto je takový naštvaný a uzavřený do sebe. Nikdy se přes to nepřenesl. Svoji sestřičku miloval, vlastně všichni, co jsme tady, jsme mu ji vždycky pomáhali hlídat a měli jsme ji rádi. Všem nám dost chybí.“ Znovu si povzdechl. Právě mi něco došlo. Nevím jestli je to pravda, ale jsem si na osmdesát procent jistá, že je. Tohle si musím napsat do deníčku, který si píšu už od sedmi. Vstala jsem z pohovky a rychle vběhla do svého pokoje. Vytáhla jsem svůj deník který jsem v sedmi pojmenovala Brantlay. Vždycky mi přišlo divné psát "milý deníčku", tak jsem ho prostě pojmenovala. Naposledy jsem do něj něco napsala když se mi rodiče rozvedli. Vzala jsem si propisku a začala psát.

7.2.2020
Milý Brantlay, dneska jsem si uvědomila jednu důležitou věc. Uvědomila jsem si, že už asi dva měsíce se kolem mě pohybuje můj pravý biologický bráška a jeho kamarádi, kteří mě jako malou hlídaly. Nikdy by mi to nedošlo, kdyby mi Bishop neřekl, že se Brantlaymu stýská po jeho ztracené sestře, které říkal malý postrachu, a že dnes je to deset let co se ztratila. Vím že už jsem sem psala, že mi tak říkal bráška, když jsem byla malá, ale hledat to nechci, protože jsou tam zapsány ty špatné vzpomínky z mého dětství. Nikdy jsem si neuvědomila, že by mohl být můj bráška, ale hodně věcí tomu nasvědčuje. Oba se jmenujou Brantlay, oba jsou o dva roky starší, oba říkali své sestře malý postrachu. Je to deset let, co Brantlaymu zmizela sestra, a je to deset let, co jsem opustila svoji rodinu a byla adoptovaná. Jsem si na osmdesát procent jistá, že je to můj bratr.

Z mého psaní mě vyrušil Bishopův hlas. ,,Copak si to píšeš?“ Rychle jsem zaklapla deník a hodila pod postel. ,,Nic“ řekla jsem nevinně. Jak to, že jsem si nevšimla, že přišel. Podezřívavě přimhouřil oči. Podíval se pod postel a vytáhl z tama můj deník. Zaujatě si ho prohlížel. ,,Vrať to zpátky!“ zamračila jsem se. ,,Až mi řekneš, co to je a co jsi do toho psala“ ušklíbl se. ,,Je to můj deníček a rozhodně ti nebudu říkat, co si do něj píšu“ odsekla jsem. ,,Tak fajn“ řekl klidně. Otevřel ho a začal číst. ,,Milý Brantlay“ zarazil se. Vytrhla jsem mu ho z rukou a zamračila se na něj ještě víc. ,,Proč tam píšeš milý Brantlay“ řekl nechápavě. ,,Tak jsem ten deníček v sedmi letech pojmenovala. Připadalo mi divné psát milý deníčku tak jsem mu dala jméno Brantlay.“ Bishop to asi furt nechápal. ,,A teď pryč z mého pokoje, chci jít spát.“ ,,Hmm... a nemohl bych tu zůstat?“ usmál se šibalsky. ,,Když řeknu ne, tak tu stejně zůstaneš“ řekla jsem otráveně. Vstala jsem a vydala se do koupelny i s deníkem. Musím ho někde schovat. Vím, že Bishop by byl schopný si ho v noci vzít a přečíst. Převlékla jsem se do trička na spaní a vrátila se zpátky do pokoje, kde už na mojí posteli ležel Bishop jenom v boxerkách. Lehla jsem si vedle něj. On si mě přitáhl blíž k sobě a obmotal si ruku kolem mého pasu. ,,Víš někdy mi musíš říct, kde ses naučila takhle řídit“ zamumlal mi u ucha. ,,Někdy ti to možná řeknu. A teď už spi“ odpověděla jsem mu. ,,Dobrou noc“ zašeptal sladce. ,,Dobrou“ usmála jsem se, i když vím, že mě nemohl vidět. Zavřela jsem oči a upadla do hlubokého spánku.